Každý rok je po Čechách včetně Prahy několik výstav Betlémů. Jsou milé, přívětivé a poukazují na obrovský kult vánoc a zrození syna božího – Ježíše Krista. Na poslední výstavě na Jungmanově náměstí byly nejzajímavější mechanické Betlémy. Kliknutím na první obrátek si lze zvětšit muže pracujícího na střeše, který neustále mlátil do střechy tak, že se celou výstavou nesl klapot jeho dřevěného kladívka. Vedle velkých vyřezávaných úžasných děl byla překvapující řada tištěných reklamních Betlémů, které na počátku dvacátého století a mezi válkami rozdávaly některé firmy.
A teď pár slov o surrealismu a Mikuláši Medkovi. Mikuláš Medek absolvoval v letech 1942 - 1944 Státní grafickou školu v a poté krátce studoval na Akademii výtvarných umění – a to v letech 1945-1946. Studia na AVU, ani na Vysoké škole umělecko-průmyslové (kde se stal žákem Františka Muziky a Františka Tichého) nedokončil. Po komunistickém převratu byl v rámci politických čistek jako syn legionáře a generála prvorepublikové armády v r. 1949 vyloučen.V čase politických represí na počátku padesátých letech svou výtvarnou aktivitu nemohl uplatnit a živil se příležitostnými zakázkami (drobné grafiky či restaurátorské práce). Současně se spolupodílel na ineditních „pracovních sbornících" skupiny výtvarníků a básníků soustředěných kolem Karla Teigeho. V r. 1951 se oženil s Emilou Tláskalovou - vynikající surrealistickou fotografkou. Ta byla po celý následující život jeho výraznou oporou.Mikuláš Medek bez přerušení - též však dlouhá léta bez možnosti uplatnění a odezvy - pracoval důsledně na svém díle. Až díky relativnímu uvolnění politické atmosféry v šedesátých letech byl přijat do Svazu výtvarných umělců. Jeho první větší výstava proběhla v roce 1963. Koncem šedesátých let v době přicházející „normalizace“ výtvarníka sužovala dlouhotrvající těžká diabetes. Na její komplikace (včetně psychických - nepochybně i v důsledku „nových poměrů“) ve svých nedožitých 48 letech předčasně zemřel na sklonku srpna roku 1974.
Mikuláš Medek vyšel ze surrealismu a vtiskl mu své vlastní osobité duchovní dimenze. Pokud v padesátých letech u něj převažovaly figurální kresby, na přelomu 50. a 60. let našel cestu k abstraktnímu výrazu. V posledním období svého života rozvíjel imaginativní malbu a věnoval se též knižní ilustraci.
Po roce 1960 Medek mohl realizovat některé větší veřejné zakázky. Nejznámější jsou oltářní obraz kostela v Jedovnicích, kompozice pro interiéry kanceláří Čs. aerolinií v Damašku, v Košicích (1963), v Paříži (1964), v Praze- Ruzyni (tzv. stará hala v r. 1969) a v New Yorku (1970).
Medek je považován za jednoho z nejvýznamnějších a nejoriginálnějších zjevů nejen českého, ale i světového malířství druhé poloviny XX. století.
Málokdo si uvědomuje, že dvě jeho díla jsou v samém centru Prahy – a to v podchodu metra uprostřed Václavského náměstí. Při úpravách těchto podzemních prostor již před několika lety nějakého génia napadlo na dolní okraj plochy – a to hned při zemi - nalepit řadu kachlíků, zřejmě proto, aby okraje nebyly otřískány při mytí a při pojíždění tzv. mycích vozů. To byl první dosti brutální zásah do ucelené výtvarné plochy díla. Raritní je ovšem novinka, kdy jiného anonymního génia napadlo, že na plochu malby nechá nalepit cedulku se směrovkou k veřejným záchodkům. Je to asi jako kdyby si Opera ve Francii nechala šipku s nápisem WC připevnit na nástěnný obraz Marca Chagalla. V dolní části plochy Medkova díla jsou stopy po nárazu nějakým předmětem, zřejmě vozítkem – a bylo by vhodné tuto část nechat restaurovat. Ale otázkou je, komu vlastně umění v podchodu patří? Patří ještě Metru - tedy Dopravním podnikům - nebo jde o veřejný prostor, který spravuje hl. m. Praha?
V tomto roce se ukázalo, že nenávratně zmizela Sýkorova opona za řadu milionů. Kdy někoho napadne, že by bylo možné plochy v podchodu komerčně využít a nechá Medkovo dílo prostě a jednoduše otlouct? Surrealisté milovali věci absurdní, nelogické až snově neskutečné, otázkou však je, zda by nápad s umístěním ukazatele směřujícího k WC na plochu uměleckého díla považovali za dostatečně surreálný?
Po roce 1960 Medek mohl realizovat některé větší veřejné zakázky. Nejznámější jsou oltářní obraz kostela v Jedovnicích, kompozice pro interiéry kanceláří Čs. aerolinií v Damašku, v Košicích (1963), v Paříži (1964), v Praze- Ruzyni (tzv. stará hala v r. 1969) a v New Yorku (1970).
Medek je považován za jednoho z nejvýznamnějších a nejoriginálnějších zjevů nejen českého, ale i světového malířství druhé poloviny XX. století.
Málokdo si uvědomuje, že dvě jeho díla jsou v samém centru Prahy – a to v podchodu metra uprostřed Václavského náměstí. Při úpravách těchto podzemních prostor již před několika lety nějakého génia napadlo na dolní okraj plochy – a to hned při zemi - nalepit řadu kachlíků, zřejmě proto, aby okraje nebyly otřískány při mytí a při pojíždění tzv. mycích vozů. To byl první dosti brutální zásah do ucelené výtvarné plochy díla. Raritní je ovšem novinka, kdy jiného anonymního génia napadlo, že na plochu malby nechá nalepit cedulku se směrovkou k veřejným záchodkům. Je to asi jako kdyby si Opera ve Francii nechala šipku s nápisem WC připevnit na nástěnný obraz Marca Chagalla. V dolní části plochy Medkova díla jsou stopy po nárazu nějakým předmětem, zřejmě vozítkem – a bylo by vhodné tuto část nechat restaurovat. Ale otázkou je, komu vlastně umění v podchodu patří? Patří ještě Metru - tedy Dopravním podnikům - nebo jde o veřejný prostor, který spravuje hl. m. Praha?
V tomto roce se ukázalo, že nenávratně zmizela Sýkorova opona za řadu milionů. Kdy někoho napadne, že by bylo možné plochy v podchodu komerčně využít a nechá Medkovo dílo prostě a jednoduše otlouct? Surrealisté milovali věci absurdní, nelogické až snově neskutečné, otázkou však je, zda by nápad s umístěním ukazatele směřujícího k WC na plochu uměleckého díla považovali za dostatečně surreálný?
