Už před čase se po Praze začaly objevovat jesličky a symboly vánoc. Rozsvícené neony a reklamní kampaně. Ale na to všechno jsme zatím neměli moc času. Tak jsme se po letech vydali k večeru do centra Prahy. Odvezli jsme babičku k její přítelkyni - a tím pádem jsme měli přes hodinu času na procházení potemnělými ulicemi. Centrum patřilo bezesporu turistům, pak posluchačům koncertů a kavárenským hostům. Mezi turisty převažovali Japonci a člověka napadlo, že pokud někdo nepochází z křesťanského prostředí, vánoce pro něj nemusí nic znamenat. Je to prostě čas jako každý jiný, jen trochu více sentimentální...V Celetné ulici byly stále ještě otevřené obchody s nekonečným množstvím kýčů a turistických kufandit. Ale málokdo tomu věnoval příliš velkou pozornost. Na Staroměstském posedávali lidé v restauracích, procházeli nebo hledali něco v mapách, snažíce se pochopit kde jsou a kam mají jít dále. Ale vánoční čas je pro našince čas mimořádný, čas usebrání a vzpomínek, návratů a přicházející nostalgie. V ulicích přitom bylo nevlídně, poprchávalo a tma padla na město jako závoj...
Kolem Karolina svítí repliky původních plynových lamp, které chodí po letech rozsvěcet lampář s dlouhým bambusovým prutem... A na Staroměstském náměstí vedle vánočního stromečku svítí andělé, u nichž se fotografují kolemjdoucí...
Čas spočinutí a rozjímaní. Pro některé čas zrození syna božího a Spasitele, pro jiné svátek konzumu a obžerství, pro jiné čas úklidu, mechanicky opakovaných zvyklostí a strojově bezmyšlenkovitého šílenství dárků, sebe prezentace a vyčerpání sil... Jaká je síla spasení na prahu 21. století? V co se dá ještě věřit po všech hrůzách dvacátého století? Neprokázalo se již dostatečně, že celá kultura je jedna obrovská iluze, kterou si lidé vytvořili, aby jejich život byl alespoň trochu snesitelný?
