Debutoval ve čtyřiadvaceti sbírkou básní stalinistického ražení a širokého lyrismu Člověk zahrada širá (1953). Sám Kundera o ní později řekl, že "je to ovšem slabá poezie". Jeho exkurze do poezie končí záhy - sbírkou Monology (1957). To už se Kunderovo jméno stalo v Československu pojmem, na úplné výsluní se dostal dramatem Majitelé klíčů, za které v roce 1963 obdržel Státní cenu Klementa Gottwalda. Všechna tato díla někdejší dvojnásobný člen komunistické strany (1948-1950 a 1956-1970) později zavrhl a svým "opusem číslo jedna" stanovil sbírku povídek Směšné lásky (1963-1967, celé 1970).
Tak se nám diskuse o Kunderovi vyvíjí několika směry. Jeden znamená tiché mlčení těch, kteří tvoří šedou zónu, tuší za gestem génia velké komunistické svinstvo, ale pochopili, že konec komunismu je stále ještě v nedohlednu, proto drží hubu a myslí si své. Pak se rýsuje skupina, která odsuzuje, že nebyla respektována presumpce neviny a volá po pádnějších důkazech, protože dobře ví, že lepší důkazy než součást soudního spisu již nebude. Tak se z něčeho zjevného prostřednictvím manipulací s míněním lidí vytváří něco zpochybnitelného – a co je zpochybnitelné lze konec konců považovat za pochybné od samého počátku. Den ze dne přibývá členů skupiny, kterou lze označit za obhájce Milana Kundery. Tato sílící skupina se vnitřně diferencuje na řadu jemným nuancí. Jedna naprosto vylučuje a popírá, že by Kundera něco takového mohl udělat. Druhá říká, že reagoval na možnou provokaci, podle zásady, udavač je ten, kdo je rychlejší. Kdyby to neudělal, tak by mohl jít sám do kriminálu za to, že jej udal někdo za to, že to věděl a neudal. Třetí říká, že nebylo vhodné důkaz zveřejňovat: kdyby se věc utajila a publikovala opatrně v nějaké odborné publikaci za dvacet či třicet let, mohl být pokoj, že? Poslední skupina, která se zaštiťuje vědou a chce jakousi rasovou čistotu v historii (publikovat historické prameny mohou jen renomovaní grázlové, o nichž je jisté, že nic choulostivého publikovat nebudou, protože se bojí nejen vlastního stínu, ale především vlastní pochybné komunistické minulosti), to je skupina, která chce evidentně vše zamést pod koberec a přilévá současně oleje do ohně, protože je jasné, že to, co již vyplavalo není zcela jednoduché potopit do zapomnění…
Celou zprávu o debatě jsem úmyslně uvedl Kunderovou fotografií a kouskem vytrženého textu z jeho oficiálního životopisu. To je reálná ukázka, jak lze manipulovat fakta, vyzdvihovat ty či ony charakteristiky… Ale řada konfidentů jsou lidé vzdělaní, mnohostranně nadaní, jejich dílo vykazuje často rysy geniality, ale jejich život je plný paradoxů. Morálně nezávadní jsou pouze někteří bohové a vzorné vzory, které jsou nedostižné, protože jsou ideální…… A tak jsme díky Kunderově minulosti opět u kořene daleko zásadnější otázky: budeme někdy schopni uchopit minulost v celé její složitosti a rozpornosti?
Co je pro debatu o komunismu typické je také to, že zatím nebylo řečeno nic o tom, že by bylo načase se velice rychle zamyslet nad naprosto nevinnými lidmi, kteří se stali oběťmi komunistické zvůle. Někteří ještě dožívají mezi námi. Tak jako běžel projekt zmizelí sousedé, tak bychom spustit projekt zdevastovaní či zmasakrovaní otroci a hledat ty, kteří byli odsuzováni na práce v uranových dolech a jiné otrocké úkony, z kterých komunisti financovali své dovolené, platy za řečnění a příplatky za nic. Kam zmizely rozkradené majetky klášterů, kapitalistů, statkářů, velkoobchodníků a mnoha dalších? Dočkali se i rehabilitovaní odškodnění, nebo jsme jen škrtli rozsudky (a někdy ani to ne) a nechali je dožít v bídě? Jaký je rozdíl mezi penzí bývalého politického vězně a bývalého příslušníka STB? To jsou otázky, které se v rozvířené diskusi kolem jednoho pitomého mladého ambiciózního kluka ztrácejí v nedohlednu…
Celá debata má příznačné rysy přechodu mezi modernitou a postmodernou. Na jedné straně je zjevná snaha dokončit příběh modernity – a to včetně popisu její zběsilé odnože vypučelé z urvané racionality – tedy komunistického experimentu s živými lidmi. Na straně druhé karnevalový rej, který umí i jakýkoliv masakr učinit zábavnou hříčkou a vše odsunout do zapomenutí tak, jak to Kundera popsal ve svých textech: Husákův režim nás všechny odsunul do prostoru zapomnění. Ale Kunderovi samotnému se do tohoto prostoru nikdy nechtělo. Proto vyrazil ostře do protiútoku. Rozhodl se Respektu pohrozit žalobou, pokud se mu neomluví… Takže ta debata jen tak neutichne.
Není proti tomu všemu úlevné se vrátit o pár generací zpět k dílu jiného génia, který má zřejmě zajištěnou nesmrtelnost? Proti vážnosti Kunderově lze přece postavit i věčný smích nás hodných a milých Čechů… Co by tomu všemu řekl náš milý Jára da Cimrman?
Žádné komentáře:
Okomentovat