Samé pomluvy

Takové teď chodí mezi lidmi emaily, které stačí jenom přetáhnout a není asi nutné je ani komentovat. A tak jeden takový, který se zdá být ukázkovou trestí pomluv - zvláště j třeba si povšimnout formulace, že nikdy sice neviděl důkaz, ale... a vzápúětí se zaštítí textem z časopisu, který je spíše pokusem o analýzu než cokoliv jiného. Pak jsou ovšem následující kolující pomluvy fantastické:

Bývalý kolega už v polovině 90. let pevně hájil názor, že Václav Klaus je agentem KGB, ostatně tyhle zprávy tehdy kolovaly tak nějak všeobecně. Sice jsem nikdy žádný důkaz neviděl, ale pro sebe jsem si skromně vyvodil, že pokud by tomu tak bylo, nemohl by to Václav dělat lépe. No a teď to téma velmi polehoučku ohmatává níže uvedený text z posledního Respektu (následující text až do konce je právě jemnou sítí "pomluv" uveřejněných v tomto "intelektuálním" časopise):

Klausova mise

Václav Klaus nesouhlasí s Lisabonskou smlouvou. To víme zcela bezpečně. Nemáme ale vůbec žádné informace o tom, jaké motivy jej k tomu vedou a má-li představu o budoucnosti Evropy, pokud smlouva neprojde. Co tedy vlastně chceprezident prosadit? Pro nejbližší roky existence České republiky i jejích občanů jde o klíčovou otázku a klíčovou odpověď. Václav Klaus je politik, který se aspoň v tuzemsku naučil dosahovat svých cílů. Teď tento muž našel úkol dost velký na to, aby kvůli němu riskovalnejen rozpad strany, kterou založil a o kterou se dodnes opíral, ale i mezinárodní postavení a pověst své země. Pokud se mu podaří dovést misi kvítěznému konci, tedy k českému odmítnutí "Lisabonu", bude to mít beze sporu zásadní vliv na českou a možná i evropskou budoucnost. Český prezident už roky prezentuje jedinou vizi "své" Evropy - jako zónyvolného obchodu suverénních zemí. Bezpečně se přitom ví, že tato vize není prosaditelná, ať Lisabonská smlouva začne nebo nezačne platit. Proto je nutné znát možné zisky či hrozby prezidentovy politiky a orientovat se v motivech, které ho k ní vedou.

Vizionář s lénem

První kolo pátrání po motivech prezidenta Klause mezi politiky, politology, ale také v tisících článcích nabízí široký vějíř vysvětlení. Václav Klausvědomě či nevědomě hraje podle moskevských not a hájí víc ruské zájmy než zájmy evropské. Prezident je vizionář, který si uvědomuje, že Lisabonská smlouva je zásadním mezníkem kontinentálních dějin, a pokouší se proto vyvolat o smlouvě nějakou debatu. Prezident je ješita, který se potřebuje za každou cenu zviditelnit i za hranicemi Česka. Má někde v genech slavjanofilství a západní Evropa mu moc neříká. Nemá rád, když mu někdo mluví do toho, co dělat s územím, které považuje za své léno. A dalo by sepokračovat ještě dlouho s vědomím, že každá z těch odpovědí možná obsahuje pověstné zrnko pravdy. Nicméně vystačit si jen s takovými "zrnky" nelze. Přímé odpovědi od samotného Klause se zvědavec nedočká, ať už přichází na Hrad z Respektu nebo z New York Times. Prezident se k otázkám nevyjadřuje,jeho mluvčí posílá tazatele k poradcům. Šéf zahraničního odboru LadislavMravec si vyslechne dvě otázky - jak prezident chce prosadit svou vizi Evropy v Bruselu a co by podle něj měla dělat Česká republika, když ty vize nebudou prosazeny - a pak se stručným nashledanou pokládá telefon. Jistou cestu, jak více poznat prezidentovy názory a vize, představuje rešerše článků a rozhovorů, které za posledních devatenáct let poskytl médiím o své zahraniční politice a roli Česka v ní. Ta analýza nemůže být pochopitelně naprostým vhledem do způsobů Klausova myšlení, ale s celkem velkou jistotou se při pročítání článků dají najít jeho priority a způsob vnímání světové politiky.

Ruská slabost

Organizace, která byla jednoznačně nejbližší jeho srdci, se jmenuje CEFTA -Středoevropská zóna volného obchodu. CEFTA spojila v minulém desetiletíněkolik států, byla jakousi přípravou budoucích členských zemí na vstup doEvropské unie, dnes jí předsedá Moldavsko. "Je předobrazem toho, jak by měla vypadat Evropská unie," říkal o ní premiér Klaus v roce 1997. Jinou představu Unie než volné seskupení států svobodného trhu jsme od VáclavaKlause dodnes neslyšeli. Upřesnit si Klausovy představy o tom, kam by chtěl zavést Česko nebo Evropskou unii, zprostředkovaně umožňují jeho komentáře ke klíčovým světovým a spojeneckým institucím. O Severoatlantické alianci se vždy vyjadřoval vlažně a překvapivě zřídka a povrchně. Ve filmovém dokumentu Občan Havel má hrdina snímku - první český prezident - dobovou poradu se svými spolupracovníky, na které jim o tehdejším premiérovi oznamuje: "Klaus je samozřejmě proti vstupu do NATO, on to považuje za zbytečné, protože nás prý nic neohrožuje. Ale veřejně se proti stavět nebude." A tak to taky bylo. Klaus navenek s naší účastí v Alianci stručně souhlasil: "Nikdy jsme nebyli tak blízko trvalé bezpečnosti jako teď," glosoval český vstup do NATO, hned v roce 1999 ale z opozičních lavic ostře kritizoval českou vládu za to, že dovolila přelet spojeneckých bombardérů letících zastavit Miloševicovu genocidu Albánců v Kosovu. Ještě na počátku Klausova prezidentského období se v Česku nad jeho zahraničně politickými exkurzy běžně s úsměvem mávalo rukou a experty na tuto oblast byl vnímán jako neškodně zábavný diletant. "Čína už má nejvíc mrakodrapů na světě. Ta země má ohromný hospodářský potenciál, jde neuvěřitelně ekonomicky dopředu," zní například jedna z Klausových nejzasvěcenějších vět o asijské velmoci a její roli v globálním světě. Podobně před dvěma lety demaskoval "falešné nebezpečí" islámského fundamentalismu: "Například v Jižní Americe jej jako problém nevidím. Ani v Číně nebo Indii," řekl v jedné ze svých nejdelších úvah na dané téma.J enže legrace a velkomyslné mávání rukou přestává, když přijde řeč na spojení Klaus a Rusko. Český prezident Klaus letos v srpnu jako v podstatě jediný západní státník podpořil vpád ruských vojsk do Gruzie a nebylo to až tak velkým překvapením. Svou náklonnost k Moskvě naznačoval už dříve, ale při podrobnějším rozboru jeho veřejných prohlášení a postojů překvapí, jakto dělal často. Už v polovině devadesátých let podporoval spolu s ministrem průmyslu Vladimírem Dlouhým "českou cestu" privatizace rafinerií do rukou lidí kolem Chemapolu, kteří měli s Moskvou nadstandardní vztahy. V případě zásobování zemním plynem odmítal Klaus nákup norského plynu a byl pro podepsání smluv o dodávkách s německo holandskou společností - nešlo o nicjiného než o redistribuci ruského plynu. O ruských obchodních partnerech mluvil i při přípravě privatizace strategického Unipetrolu. V prvních dvou případech jej na vládě po tvrdých soubojích přehlasovali, třetí už nestačil dotáhnout. "Já nevím, proč se Václav Klaus a Vladimír Dlouhý tehdy tak chovali, zkuste hledat možné vysvětlení v jejich působení v Prognostickémústavu (viz rámeček Ruce pryč od prognostiků)," říká jeden ze zakladatelů ODS Petr Havlík v rozhovoru na jiném místě tohoto čísla. O Kosovu už byla řeč. Klaus v podstatě zastával ruské stanovisko i připozdějším útoku Aliance na Irák a mnohem silněji v případě Čečenska."Netroufal bych si velmoci radit, jak se má chovat na svém výsostném území,"říkal o válce v Čečensku v době, kdy jiní světoví politici zděšeně protestovali proti masakrům civilních obyvatel a likvidaci celých vesnic ruskou armádou. Už jako prezident při oficiálních návštěvách kritizoval Klaus v Moskvě Evropskou unii a její "útoky na suverenitu Česka", aniž by se kdy a jakkoli zmínil o ruské expanzivní politice. Kvůli svým kontaktům s ruským podnikatelem Alexandrem Rebjonkem nebo starostou Moskvy Jurijem Lužkovem se Klaus dokonce dostal do "spisů" tuzemské policie a tajné služby. První je pravděpodobně dlouhodobě vysazenýmagentem KGB (dnes FSB) v Česku, druhého tuzemská policie prověřovala, protože se podílel před devíti lety na útěku českých pašeráků zbraní do Severní Koreje z ázerbájdžánského vězení (viz rámeček Lužkov and Rebjonok).

Disidentem v Evropě

Jak to má Klaus s Unií, je známo. "Vstup do Unie může představovat rizikoz tráty naší suverenity," opakoval v rozhovorech několikrát Klaus už na sklonku minulého tisíciletí. Přihlášku do Unie podával jako premiér s vysvětlením, že neexistuje jiná alternativa. Při referendu o vstupu Česka do EU odmítal veřejně sdělit, jak volil, a v den vstupu do Unie odjel symbolicky na horu Blaník, kde podle pověstí sídlí rytíři připravenízachraňovat Čechy, až jim bude nejhůř. Byl proti evropské ústavě, pak protiLisabonské smlouvě - dokumentu dojednanému nejvyššími představiteli států Unie jako nutný nástroj k řízení rozšířené EU. Když smlouvu letos odmítli v referendu Irové, prohlásil Klaus, že je mrtvá "nejen smlouva, ale celýprojekt evropské federace". Slova českého prezidenta směrem k EU nabírají v poslední době na tvrdosti."EU je reinkarnací a ztělesněním komunistické ideologie a jejím reálnýmproduktem," prohlásil kupříkladu před časem na semináři spřáteleného thinktanku CEP. Unie je dnes pro něj "spolkem, kde vládne nesvoboda", a on sám je mužem, který tomu "nastavuje zrcadlo", a proto se stává "disidentem". Odhalit EU jako maskovanou komunistickou hrozbu by byl samozřejmě záslužný čin. Klaus ale svůj objev dokládá jen dalším seznamem obecných frází - občan je "ve stále podřadnější pozici vůči státu" (neříká, v čem přesně), demokracii ohrožují stále vlivnější nevládní organizace, které se ji "snaží přeměnit v NGOismus", hrozí konec kapitalismu, v němž "zmizí podnikatel a bude dominovat EU-fondy přerozdělující úředník", ekonomiku ohrožuje také dnešní "masivní útok environmentalismu" či "stoupající příliv pracovních sila imigrantů z cizích civilizačních a kulturních okruhů, což zásadně narušujekoherenci jednotlivých zemí". A konečně EU je nedemokratická proto, že"demokracie může fungovat jen na úrovni národních států", ty jsou dnes"záměrně a systematicky potlačovány". Jeho srovnání s komunismem prý vycházíze "zoufalství a beznaděje nad nemožností občanů převrátit systém". S tímto pohledem ovšem jen málokdo v Evropě i Česku souhlasí: podnikatelé vEvropě nikam nemizí, imigrantské pracovní síly ekonomice naopak prospívají, neexistují analýzy, které by dokazovaly, že občanská práva se tenčí, parlamentní demokracie lze jen těžko považovat za potlačené, když třeba vč eské sněmovně má evropský výbor pravomoc úkolovat vládu pro jednání naevropské půdě, Lisabonská smlouva potom vliv národních parlamentů i Evropského parlamentu dál posiluje.Problém také je, že Klaus zároveň se svou katastrofickou "analýzou" neříká, jakou jinou cestou by se Evropa měla vydat, ani jakou cestou by mělo jít Česko, když tvrdí, že naše členství v Unii "nemá alternativu". Změna ("sametová revoluce") je podle prezidenta sice nutná, ale "kdo takovou revoluci povede a kam nás zavede, nevím", řekl Klaus na konci října na setkání šéfů vlád německých spolkových zemí.

Prostě záhada

Analýza pouhých rešerší článků a reportáží může být samozřejmě zavádějící. Zkusme se ještě jednou obrátit na politiky, jak vnímají Klausovy vize a kam nás mohou jeho projekty zavést. Je prostě možné, že novináři informují oKlausovi "povrchně" - jak on sám často naznačuje - a tak se zeptejme jeho dlouholetých politických souputníků, expertů i jeho kritiků. Klausovypostoje totiž vyvolávají stále větší údiv a znepokojení i na mezinárodníaréně (viz komentář týdeníku Economist přetištěný v tomto čísle), a to také proto, že -jak jsme viděli výše - se pod Klausovými výkřiky většinou neskrývá uchopitelný obsah. Prezident vzbuzuje proto podezření, že se za jeho odporem k Unii ukrývají jiné cíle. Jaké přesně jsou, to sice nevíme, ale co víme, je fakt, že se v nich dokonale shoduje se současnými vládci radikalizujícího se Ruska. To není povrchně senzační žurnalistický závěr, proruskou Klausovu orientaci potvrzují už i podrobnější analýzy. Jak píše analytik a zástupce ředitele Ústavu mezinárodních vztahů Petr Kratochvíl ve studii ústavu zabývající se českou zahraniční politikou za loňský rok -Klausova jasná orientace na Rusko ("značná preference Ruska oproti EU") je patrná ve dvou hlavních aspektech: jednak tím, že se o Rusku "zmiňuje jako o zemi, na kterou by se měla ČR ve své zahraniční politice zaměřit", a rovněž o postoji v dalších otázkách (Kosovo, krize na Kavkaze, Podněstří, "nedůvěra vůči EU a podceňování jejího vlivu"), které jako by vypadly ze stanovisek ruského ministerstva zahraničí. "Zatímco tento fakt je přirozeně oceňován ruskou diplomacií, v českém prostředí vyvolává otázky stran prezidentovy motivace," píše Kratochvíl. Ke stejnému závěru dospěl i autor další z nemnoha inspirativnějších analýz a někdejší šéf senátního zahraničníhovýboru Josef Jařab. Ten ve svém zhruba rok starém článku jako první varoval, že Klaus na mezinárodní scéně prosazuje zájmy Ruska proti zájmům Unie asnaží se EU ve prospěch Kremlu co nejvíce oslabit. "Proč to prezident dělá? Je pod nějakým tlakem? Vnitřním, nebo vnějším?" položil v závěru Jařab řečnickou otázku.Tyto otázky jsou stále aktuální také proto, že za tu dobu, která od jejich vznesení uplynula, tu nedošlo k žádné větší debatě. Otázky stále platí, znepokojení nad Klausovými výroky a kroky sice roste, ale s odpověďmi je to horší. A když zůstaneme u analýz - odpovědi nenabízí ani Petr Kratochvíl a nenajdeme je ani v dalších studiích, jednoduše proto, že se zatím nikdo o žádné nepokusil. K zásadnějšímu poznání nedospěl za dobu od publikace své analýzy ani Josef Jařab. "Uvažoval jsem, že mu jde o oslabení Unie proto, ženechce, aby mu kdokoliv do jeho vlády mluvil a měl na ni vliv," přemítáJařab. "Uznávám ale, že tenhle argument pokulhává. Jeho proruská politika nás i jeho totiž dostává pod vliv Kremlu. Proč to dělá a co tím chce dosáhnout, stále moc nevím."A v politických kuloárech to není o nic lepší -nejčastější odpovědí jebezmocné pokrčení ramen. "To jeho rusofilství je záhada," kroutí hlavou Kateřina Jacques (zelení). "Hodně nad tím poslední dobou přemýšlím," dodávámístopředseda evropského výboru Jan Bauer (ODS). "Ale vysvětlení nemám." A když už se někdo o vysvětlení pokusí, má to mnoho podob. "Poklonkuje Rusku, protože jsme na něm energeticky závislí," říká senátor Jaromír Štětina (za zelené). "Václav Klaus chce být velkým šéfem v malé hospodě," odpovídá předseda sněmovního zahraničního výboru Jan Hamáček (ČSSD). "Odmítá vše, coho nějak omezuje - proto měl vždy potíže s koaličním vládnutím, proto i dnes odmítá evropskou integraci." Hamáček nemá tento názor sám. Podobně to vidí ibývalý ministr obrany a později velvyslanec v Moskvě Luboš Dobrovský."Vyznává pojetí suverenity jako nedotknutelného práva panovníka rozhodovat otom, co se děje v jeho státě bez ohledu na zájmy a představy kteréhokoliv jiného státu nebo společenství," říká Dobrovský. "Vychází z toho, že hranice svobody jsou dané hranicemi národního státu. Proč si ale neuvědomuje, že svými vyjádřeními vůči Evropské unii a sympatiemi k Putinovi a Medveděvovi oslabuje naši životní potřebu udržet naši státní existenci mimo ruský státnívliv, opravdu nevím."A ještě další vysvětlení je slyšet často - prezidenta žene jeho ego a touha upozornit na sebe. "On se chce za každou cenu odlišit od Havla," říká politolog Michael Romancov. "Ve střední Evropě se málokdy zrodí politická osobnost světového formátu, Havel jí prostě je. A Václav Klaus se mu snaží vproslulosti vyrovnat." A to je třeba pro místopředsedu Senátu Petra Pitharta vysvětlení i Klausova rusofilství. "Nejspíše mu imponuje Vladimir Putin, respektive moc, kterou má," říká Pithart. "Rád by u nás vládl, tak jako vládl a bude vládnout Putin. Dělá mu dobře, když ho tak mocný muž, jako je Putin, přijímá v neděli doma na své dače za Moskvou jako jen málokoho. Padá tím i na něho odlesk moci jeho hostitele." Fascinací silou a rozhodnostívysvětluje Klausovy postoje i politolog Bohumil Doležal, na začátku devadesátých let jeho spolupracovník. "Uznává sílu a rozhodnost. Evropa je rozhádaná, tam sílu nevidí. Evropou pohrdá, kdežto silné Rusko mu imponuje, proto se s jeho představiteli dává dohromady. Cítí se být si s nimi roven,"říká Doležal. "To, že to tak není a nikdy nebude, si neuvědomuje. Hodně ho vtom omezuje jeho vzdělání ekonoma specialisty, které navíc získal v bolševismu. Ta rizika, která z Ruska plynou, prostě nevnímá a nedokáže je analyzovat."Vedle všech těchto vysvětlení ve vzduchu poletují i divočejší teorie - ti, kteří je zmíní, sice opakovaně upozorňují, že jde o dohady, či případně tento svůj názor novináři sdělí "mimo záznam", ale fakt, že takové teorie vůbec zazní, také o něčem svědčí. "O tom, že ruská tajná služba na něj něco má, se mluvilo už zkraje devadesátých let," říká historik a publicista Petr Placák. "I kdyby to byla pravda, tak je to nedokazatelné, ale tu otázku si položit musíme, když prezident evidentně nehájí české národní zájmy."

Pozor, dekrety

Naopak zcela ve shodě jsou komunisté, kteří si libují, jak se jim VáclavKlaus stále více přibližuje, a také menšina občanských demokratů, kteří ještě Klausovy postoje obhajují, či lidé z jeho okolí -je to boj za českou státnost a suverenitu, kterou Klaus jako "vlastenec v tom nejlepším slovas myslu" (Milan Knížák) vede."Jeho motivací je upozorňovat na nebezpečí takového socialistického projektu, jako je Lisabonská smlouva," říká předseda senátního evropskéhovýboru Luděk Sefzig. "Dělá to proto, aby vyvolal solidní debatu o plusech aminusech EU." Jeho kolega z výboru, další senátor ODS Miroslav Škaloud, za Klausovými motivacemi zase vidí snahu "vyjednat si lepší podmínky projednání s Unií". Vedle obecných řečí o nutnosti zachovat českou suverenituKlause zjevně motivuje i jedna konkrétní obava sdílená europoslanci Vladimírem Železným či Hynkem Fajmonem, poslancem ODS Janem Schwippelem či komunisty. Ačkoliv všechny možné analýzy říkají (a potvrdil to nakonec iÚstavní soud), že to možné není, Lisabonská smlouva prý umožní sudetským Němcům "vznášet nároky" na jejich někdejší majetek v českém pohraničí a oni pak "přivedou Česko ke státnímu bankrotu". Tak jako Irové nejspíš dostanou dodatek ke smlouvě zaručující, že se nenaplní jejich obavy (ze ztrátyneutrality například), Češi by si měli vymoci zvláštní slib, že Benešovydekrety zůstanou neotevřené.

Zelený impeachment

Ať už Klausovým motivům a cílům rozumíme nebo ne, prezident tuto politiku praktikuje a ona má nějaké dopady. Otázka je jaké. Takoví občané mají kupříkladu jasno - přes tradičně vysokou důvěru v hlavu státu zřejmě míra přetekla i pro ně, protože v nedávném průzkumu agentury STEM pro Českoutelevizi polovina dotázaných uvedla, že prezident přímo poškozuje dobré jméno Česka v cizině, a sedmdesáti procentům se jeho vystupování nelíbí. O poškozování dnes v souvislosti se svojí stranou i celou zemí mluví už i občanští demokraté. "To, co dělá, nám škodí - měl by svoje postoje vícekonzultovat s vládou," říká senátor Bedřich Moldan (ODS). Zelené to pak znepokojuje natolik, že dokonce začali mluvit o možnosti Klause z jeho funkce odvolat - na konci listopadu Právu řekl ministr školství OndřejLiška, že pokud bude prezident pokračovat v politice jdoucí přímo proti vůliv lády, pak je na čase vyvodit z toho pro něj důsledky. Není to poprvé, co se o tuzemském "impeachmentu" vůči Klausovi mluví - navrhoval ho před čtyřmi lety lidovecký senátor Václav Bárta v situaci, kdy Klaus Senátu odmítal navrhnout nějaké kandidáty do neúplného Ústavního soudu, a tím podle Bárty neplnil svoje ústavní povinnosti. Senátor svoji iniciativu nakonec až kÚstavnímu soudu nedotáhl, protože Klaus se zalekl a hned horní komoře několik kandidátů navrhl. I když tedy s odvoláním prezidenta zatím Češi žádnou praktickou zkušenostnemají, faktem je, že zdejší hlavu státu může zbavit funkce právě Ústavní soud na návrh Senátu - a to pro velezradu. Dnes není pravděpodobné, že by seSenát na soud obrátil, v horní komoře sice sedí i Klausovi kritici, alepodporu návrh nemá.

Dvourychlostní prezident

Jaké konkrétní dopady mohou Češi od antievropské mise svého prezidentaočekávat? Jeden konkrétní a hmatatelný už máme po ruce. Minulý čtvrtek dal Evropský soudní dvůr v Lucemburku za pravdu Evropské komisi, která si u něj stěžovala, že Češi dosud nesplnili svoje závazky a neschválili antidiskriminační zákony. S nimi sice souhlasila vláda i parlament, nikoliv však prezident, který zákon označil za "zbytečný" a vetoval ho. Počtvrtečním rozsudku zatím Česko uhradí jen soudní výlohy v řádu tisíců eur, dál státu ale hrozí pokuta, a tentokrát už by šlo o stovky milionů eur. Takže poznání číslo 1 - prezidentův osobní názor nerespektující mezinárodní závazky země ani vůli vlády a parlamentu může občany stát pěkné peníze. Co by jeho vize znamenaly dál? Co se týče třeba Lisabonské smlouvy, nevíme, co přesně by chtěl, aby se stalo, lidé mu blízcí ale mají jasno: "Premiér by měl prý vzít svůj podpis zpět," říká třeba europoslanec Hynek Fajmon. Po takovém bezprecedentním kroku by následoval buď rovnou odchod Česka z Unie, nebo jiné řešení, o němž začali mluvit evropští politici už po irském NE -dvourychlostní Evropa. Neprošla ústava, teď neprojde Lisabonská smlouva a Evropa se začne dělit na ty, kteří se blíže propojit chtějí a kteří ne. Kdo se dostane do první skupiny a kdo do druhé, není taková potíž odhadnout. Soudě podle schvalování Lisabonu se blížeji integrovat chce třiadvacet zemís edmadvacítky, které už ratifikaci dokončily, i další dvě, které jsou těsně před dokončením (v Německu a Polsku se čeká jen na podpis prezidenta). A jelikož do téhle skupiny nakonec navzdory negativnímu výsledku referenda patří i Irsko - podle všeho spěje ke druhému referendu a občanům zřejmě budestačit zvláštní, na míru jejich obavám ušitý dodatek -, zůstane ve druhémtýmu jediné a samotné Česko. Že takovou osamělou zemi s Ruskem za zády nečeká v neklidných moderních časech žádná idylická budoucnost, je velmipravděpodobné. Václav Klaus ovšem proti takovému scénáři - na rozdíl třeba od premiéra Topolánka, který v tom spatřuje riziko a hrozbu oslabení - nic nenamítá: "Já se neobávám dvourychlostní Evropy," řekl před časem BBC."Skutečnost, že Evropská unie je v mnoha ohledech nehomogenní, je prostě realita a já bych neříkal, že Evropa je rozdělená, tato situace prostě odráží základní zájmy a motivaci jednotlivých zemí a občanů Evropy."

Lužkov and Rebjonok

Když se před čtyřmi lety v Moskvě dražila jedna z kšiltovek tamního starostyJurije Lužkova, zaplatil za ni místní podnikatel v přepočtu patnáct tisíc dolarů. Nejde o obyčejnou čepici, je vyztužena neprůstřelnou ocelí a chráníi před údery těžkými předměty. Ani Lužkov není obyčejný starosta. Moskvě vládne už šestnáct let, byl považován za nástupce Borise Jelcina. Jenže třeba FBI, britský Scotland Yard narážely už v minulém desetiletí na jeho osobu při pátrání po mafiích a praní špinavých peněz nebo při pátrání po miliardách dolarů, ztracených ze zahraničních finančních injekcí ruskémuhospodářství. Lužkov má zakázán vstup na Ukrajinu kvůli svým požadavkům na připojení ukrajinského sevastopolského regionu k Rusku. Lužkov jezdí často do Karlových Varů, kde vlastní několik domů. Přesně řečeno vlastní je jeho žena Jelena Baturina (časopis Forbes odhaduje její majetek na sedm miliarddolarů). VáclavKlaus je jediná hlava zeměEvropské unie, která se s Lužkovem stýká, přede dvěma měsíci jej přijal na Hradě, kde mu daroval ruský překlad své knihy vydané za dotace tamního Lukoilu. Při své poslední návštěvě Moskvy se Klaus sešel i s Lužkovem a lobboval podle tamních médií za ČEZ, který chce postavit u Moskvy elektrárnu. Alexander Rebjonok je majitelem karlovarského hotelu Imperial, kde Klaus při svých návštěvách lázeňského města přespává, a kamarád Lužkovai českého prezidenta, se kterým chodil třeba lyžovat. Rebjonok žije v Česku od sedmdesátých let, pracoval jako ruský supervizor ve výzkumu v jaderných dolech. Bez kontaktu s KGB by podle BIS nemohl takové místo zastávat. Tuzemská tajná služba jej prověřovala, v jeho minulosti pátrala i policie, Rebjonok začal totiž v Karlových Varech podnikat ve velkém v době, kdy BIS zaznamenala investice stamilionu dolarů ruských tajných služeb do Česka.

Ruce pryč od prognostiků

"Prognostický ústav jsme dostali darem," píšeVáclav Klaus v životopisu na svých webových stránkách. Ústav vznikl v roce 1987. Podle historiků zásluhou předsedy vlády Lubomíra Štrougala, který přivezl nápad na jeho vznik z Moskvy. V ústavu pracovala řada otců tuzemské polistopadové privatizace (Valtr Komárek, Vladimír Rudlovčák, Ivan Kočárník, Dušan Tříska, Vladimír Dlouhý). Do kroužku patřili bankéři jako Salzmann, Klacek, Janáček - lidé, kteří se v devadesátých letech stali šéfy finančních domů, které byly po pádu železné opony soustavně tunelovány. Podle historikůz Ústavu pro studium totalitních režimů měla KGB mezi tuzemský minomenklaturními kádry i v Prognostickém ústavu pravděpodobně své lidi. Atřeba tuzemská StB, která dokázala zlikvidovat jakýkoli domácí seminář, neprojevila o dění v Prognostickém ústavu větší zájem. Zvláštní je to proto, že ekonomové z ústavu vcelku neskrytě odmítali - aspoň podle Klausových vzpomínek - měkké perestrojkové reformy a přemýšleli nad ráznějšími změnami ekonomiky. To už byl krok ke kapitalismu. Ekonomové pracující v ústavu, vyjížděli na semináře do Polska či Maďarska, kde se setkávali se západnímie konomy. "Proto bylo zvláštní, že v tisících dokumentech, které jsem o StB přečetl, jsem na ústav nacházel jen narážky, ale nikdy žádná udání, nic. Apřitom tam pracovali i agenti StB," říká jeden ze znalců archivů Radek Schovánek. "Rozkrýt síť agentů KGB v Česku je nemožné," řekl Respektu k Prognostickému ústavu už před třemi lety Prokop Tomek z Úřadu pro vyšetřování zločinů komunismu. "Nemáme k dispozici žádné dokumenty a Moskva nám je přes opakované žádosti neposkytla."