Už před čase se po Praze začaly objevovat jesličky a symboly vánoc. Rozsvícené neony a reklamní kampaně. Ale na to všechno jsme zatím neměli moc času. Tak jsme se po letech vydali k večeru do centra Prahy. Odvezli jsme babičku k její přítelkyni - a tím pádem jsme měli přes hodinu času na procházení potemnělými ulicemi. Centrum patřilo bezesporu turistům, pak posluchačům koncertů a kavárenským hostům. Mezi turisty převažovali Japonci a člověka napadlo, že pokud někdo nepochází z křesťanského prostředí, vánoce pro něj nemusí nic znamenat. Je to prostě čas jako každý jiný, jen trochu více sentimentální...V Celetné ulici byly stále ještě otevřené obchody s nekonečným množstvím kýčů a turistických kufandit. Ale málokdo tomu věnoval příliš velkou pozornost. Na Staroměstském posedávali lidé v restauracích, procházeli nebo hledali něco v mapách, snažíce se pochopit kde jsou a kam mají jít dále. Ale vánoční čas je pro našince čas mimořádný, čas usebrání a vzpomínek, návratů a přicházející nostalgie. V ulicích přitom bylo nevlídně, poprchávalo a tma padla na město jako závoj...
Kolem Karolina svítí repliky původních plynových lamp, které chodí po letech rozsvěcet lampář s dlouhým bambusovým prutem... A na Staroměstském náměstí vedle vánočního stromečku svítí andělé, u nichž se fotografují kolemjdoucí...
Čas spočinutí a rozjímaní. Pro některé čas zrození syna božího a Spasitele, pro jiné svátek konzumu a obžerství, pro jiné čas úklidu, mechanicky opakovaných zvyklostí a strojově bezmyšlenkovitého šílenství dárků, sebe prezentace a vyčerpání sil... Jaká je síla spasení na prahu 21. století? V co se dá ještě věřit po všech hrůzách dvacátého století? Neprokázalo se již dostatečně, že celá kultura je jedna obrovská iluze, kterou si lidé vytvořili, aby jejich život byl alespoň trochu snesitelný?
Žádné komentáře:
Okomentovat