Dne 7. února se roznesla zpráva, že zemřel profesor Vladimír Borecký, který byl znalcem světa mašíblů a obzvláštníků.
Dne 7. února krajně pravicová Dělnická strana (DS), kterou vláda u Nejvyššímu správnímu soudu (NSS) v Brně navrhla k rozpuštění, oznámila, že chce v jarních volbách kandidovat do evropského parlamentu. A to bez ohledu na to, zda ji soud zruší či nikoliv. DS oznámila, že pokud soud vládnímu návrhu vyhoví, bude kandidovat pod hlavičkou jiné politické strany. Argumenty pro rozpuštění nejsou podle předsedy strany Tomáše Vandase validní. „Máme obavy, že zvítězí směšné argumenty vlády a my budeme vyřazeni z politické soutěže,“ uvedl. Podle Vandase jsou vládní argumenty pro zrušení DS absurdní. „Podle stejné logiky musí být zakázána sociální demokracie, v které David Rath velebil sociální politiku Adolfa Hitlera,“ tvrdil Vandas, podle něhož má DS názory, které „nejdou s dobou“ a jsou označovány za xenofobní. DS chce podle Vandase usilovat o změnu politického režimu a nastolit vládu národního socialismu. „Nikoliv násilnou volbou, ale demokratickou volbou,“ dodal. V každém případě se hodlá zúčastnit voleb do Evropského parlamentu. Argumentace, že musí být zakázány všechny politické strany, kde politici velebí fašismus či vůdce Adolfa Hitlera á racionální jádro - a nelze jej odbýt jen mávnutím ruky.
V období hospodářské krize vláda České republiky rozhodla, že koupí letenku domů 2000 cizincům, kteří přišli v důsledku hospodářské krize o práci. Cizinci, kteří využijí pomoc státu, dostanou navíc "motivační" příspěvek ve výši 500 eur (asi 14.000 korun). Stát to vyjde celkem asi na 60,7 milionu korun. Ministr vnitra Ivan Langer (ODS) novinářům řekl, že pokud by ČR opatření nepřijala, mohly by výdaje spojené s pobytem cizinců na území ČR dosáhnout až 100 milionů korun. Nejen, že by cizince bez prostředků jejich situace nutila k trestné činnosti, ale náklady na řízení, soudní výlohy a event. vazbu by daleko překročily míru nákladů současného humanitárního gesta.
Dne 12. února proběhla další manifestace za postavení Kaplického knihovny. Tentokrát se organizátoři sešli na Letné a v místě, kde měla knihovna stát složili hromadu knih ve tvaru projektované budovy pod heslem: Knihy patří do knihovny!
Ve čtvrtek 12. února se na titulní straně Mladé fronty Dnes objevil článek o tom, že sociálně demokratický politik Miroslav Mrština čerpal dotace evropské unie, které použil na přestavbu nevěstince. Jedná se o hotel Vyhlídka v Náchodě, kde svého času pobýval i ministr sociálních věcí Škromach, poslanec a dnešní senátor ČSSD.
Přišel čas, kdy se objevují první bilance ročního působení po znovuzvolení Václava Klause prezidentem. Nechme stranou průběh volby, která proběhla v režii českých poslanců. Paskvil tohoto druhu by měl jednou provždy zmizet z naší politické scény po zavedení přímé volby prezidenta. Volba V. Klause a jeho propasírování na pražský hrad byla především záležitost chladného kalkulu ODS: lepší Klaus na hradě, než poražený - a v podhradí. Zde by se daleko aktivněji mohl podílet na jejím rozložení. Za uplynulý rok se v Klausově přístupu k české i světové politice leccos změnilo. Nápadná je zvláště proměna vztahu k rodné ODS, kterou nakonec opustil a začal podporovat vznik nové pravicové strany – konkurentky ODS (6. 12. o ODS na jejím kongresu: „Tato politika není tou, se kterou jsem ODS zakládal a dlouhá léta vedl... Dovolte mi, abych z tohoto místa naposledy řekl: děkuji vám za pozornost a děkuji za těch společně prožitých téměř 18 let.“) Již před volbou prezidenta šla v kuloárech fáma, že Klaus se v druhém období začne chovat nenuceněji, nevypočitatelněji a destruktivněji, než v období prvním, protože nemá co ztratit. To se odehrává. Mnohé výroky Klause zextrémněly, je na nich patrná prohlubující se separace a neštastné, osamocené pokusy o vlastní hradní politiku. Ta je ovšem bez podpory ODS značně iluzorní. Prezident se zakopal v hradní zemljance a Topolánek se mohl konečně soustředit na jiné záležitosti, než na nálady nebo nenálady hradního pána. Přestal se s Klasem konfrontovat a hradní excesy nekomentuje. Jeho postoje se pohybují někde mezi lhostejným pohrdáním a rozčilenou lítostí. V průběhu minulého roku se dále prohluboval rozpor postojů k evropské politice. Zatím co Topolánek se dostal do značně aktivní a realistické pozice, Klaus se stal evropským kverulantem a jeho výroky – bohužel - slouží spíše pro pobavení, než pro zamyšlení (21. 11. O českém předsednictví EU: „Teď už jsou naši vládní politici natěšení, že budou v centru dění při předsednictví EU. Proto už vůbec o Lisabonské smlouvě nepřemýšlejí... To je něco, s čím já nemohu v žádném případě souhlasit.“) Určitou plochou vzájemným střetů se staly vztahy k ministrovi zahraničí a ministrovi pro životní prostředí. Schwarzenberga rozčílil, když navzdory postoje české vlády a diplomacie ostře kritizoval jednostranné vyhlášení nezávislosti jihosrbské provincie Kosovo. Dalším neurotizujícím momentem bylo odsouzení Gruzie za vyprovokování kavkazského konfliktu. (18.8.: „V odpovědnosti za vyvolání války je role gruzínského prezidenta, vlády a parlamentu neoddiskutovatelná a evidentně fatální... Nemohu se vézt na vlně, módní vlně toho, že zlatá je Gruzie a zlé Rusko.“) Šéf české diplomacie, přes jistou noblesu a zdrženlivost vůči hlavě státu, tentokrát vyzval prezidenta, aby se nejdříve poradil, než pronese zásadní výroky. Klaus podle očekávání v rozporu s vládou prohluboval své odlišné postoje k Lisabonské smlouvě a k Evropské unii. V otázce globálního oteplování si vyměnil několik ostrých výroků zejména se šéfem zelených Martinem Bursíkem. Konflikt mezi Topolánkem a Klausem nabral na síle až v září. Konflikt rozpoutala kauza dnes již bývalého poslance ODS Jana Moravy, kterého novináři nachytali, jak shání kompromitující materiály na své politické soupeře. Klaus nejdřív tuto kauzu označil za důkaz vyprázdnění politiky. Zapomněl ovšem dodat, že byl jako pragmatik bez vize jedním z prvních, kdo se po listopadu na vyprázdnění české politiky výrazně podílel. Topolánek oponoval – a poukázal na to, že tento proces začal v době, kdy došlo k propojení politiky, velkého byznysu a organizovaného zločinu. Zmínil dobu opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD z roku 1998. Nato Klaus reagoval věru přesvědčivým: „Jestli řekl výrok, že opoziční smlouva zavedla do této země nějaké nepříjemné praktiky, tak to já musím rezolutně nekonečně zásadně nesouhlasit.“ Může nesouhlasit, ale tak asi jediné, co k tomu nejen může, ale díky osobnímu ladění dokáže říci. Topolánek se do Klause pustil i těsně před prosincovým kongresem, na němž se prezident zřekl postu čestného předsedy ODS. „Dnes usiluje fakticky část ODS a možná Václav Klaus o to, aby vláda skončila,“ prohlásil premiér. Místopředsedu ODS a ministra vnitra Ivana Langra Klaus svým odchodem z ODS nepřekvapil. Na dotaz Práva k této záležitosti poznamenal: „To respektuji, jsou chvíle, kdy se dva lidé raději rozejdou, než aby žili spolu. A přesto, že se rozejdou, spolu mohou mít lepší vztahy, než když jsou spolu.“ Podle senátora Jaroslava Kubery z ODS, (který si zřejmě všimnul, že mnozí jsou z Klasových výroků šokováni či zděšeni), mohou mít lidé ke Klausovi výhrady. „Ale opravdu mu nelze upřít, že on o věcech opravdu hodně přemýšlí na rozdíl od některých, kteří se pohybují po povrchu ledovce.“ Klaus podle senátora nikdy nebude nadstranickým prezidentem, protože svojí povahou je pravicovým politikem. Někteří Klausův odchod z ODS uvítali, jeho skalní stoupenci jej však litovali a měli pocit, že je Klaus opustil.
Jeden z neobyčejně rozumných činů v tomto týdnu bylo, že Klaus podepsal zákon o zákazu otiskování odposlechů v novinách. Novináři farizejsky blekotají, že je ohrožena svoboda tisku. Přitom rozhovory jsou vykradené z policejních spisů a jsou vázány na kauzy, které nebyly došetřeny. Způsob, jakým noviny používaly záznamy odposlechů je odpudivá dvojím způsobem. První způsob ukazuje na intelektuální lenost: co je na tom za novinařinu otisknout přepis, který pořídil někdo jiný – a noviny zaplatily pouze jeho ukradení. Za druhé: mnohé noviny používaly osobní rozhovory k očerňování osob, které vůbec nebylo podložené. To, že někdo s někým, kdo v té době nebyl podezřelý z trestné činnosti, není a snad ani nebude trestný čin. Ale novináři skandalizovali i lidi, kteří se ničím neprovinili. Vůbec si přitom neuvědomují, že použít nahrávku osobního rozhovoru je hrubým narušením osobní svobody. Je to jakoby otevřeli listovní zásilku či se někomu vloupali do bytu. V demokratické společnosti musí být soukromí nedotknutelné. Již dnes se do něj pokoušejí v rámci různých bojů proti terorismu či jiných aktivit vlámat policisté, pak sociální pracovníci – a podobná verbež, ale soukromí je třeba bedlivě chránit. Jak je možné otisknout hovory někoho, kdo nebyl ani souzen – ani dokonce často ani vyšetřován! Novináři, kteří v budoucnosti ukradnou policejní záznamy, si holt budou muset dát práci a parafrázovat, popisovat, pátrat – prostě zvednou zadek ze židle a začít dělat poctivou novinařinu. Domnívá-li se někdo, že zákaz otiskování odposlechů ohrožuje svobodu tisku, pak je to buď pokrytec, podvodník nebo blázen… Jsou-li dnes zkráceny svobody jedince novináři, kteří si hrají na špatné fízly, pak zítra mohou být ukráceny další svobody každého z nás…
Dne 13. února byl podivný pátek. Ve dvanáct hodin měl pohřeb prof. Vladimír Borecký, jehož kariéru zbrzdili již od samého počátku komunisté. Musel se nejprve prokousat řadou profesí – od dělnických, přes hasiče až po studium filosofie a psychologie. Pak pracoval jako psycholog na čtvrtém pražském obvodě. Teprve po listopadu začala jeho akademická kariéra a bohatá publikační činnost. Vedle teorie tvorby, smíchu, humoru apod. se věnoval i tzv. mašíblům. Toto slovo objevil na jednom úřadě, kde byl založený šanon pro magory, blbce a šílence pod zkratkou mašíbl. Tím vzniklo nové libozvučné slovo. A Vladimír Borecký mu dokázal vdechnout život tím, že jej zabydlil řadou obzvláštníků a podivných bytostí – od psychiatrických pacientů až po vědce a politiky. Na pohřbu běžela na zdi projekce řady diapozitivů z Vladimírova života, před projevy a po nich – až do konce obřadu hrál na galerii osamělý saxofonista jazzové improvizace, což bylo neobyčejné dojemné a sugestivní. Řečníky na pohřbu byli: filosof prof. Ivo Tretera, pořadatel happeningů z šedesátých let Evžen Brikcius a kybernetik Ivan Havel. Ve třináct hodin poté v téže velké obřadní síni proběhlo rozloučení s prof. PhDr. Jarmilou Skalkovou, která byla jedna z mála členek korespondentek ČSAV a zasvětila život pedagogice a metodologii vědy. S ní odchází kus klasické pedagogiky a generace s vysoce kontroverzním životem, přesvědčením, ale pojetím vědy. Dva pohřby za sebou – to se doufám již nikdy nebude opakovat….
Dne 7. února krajně pravicová Dělnická strana (DS), kterou vláda u Nejvyššímu správnímu soudu (NSS) v Brně navrhla k rozpuštění, oznámila, že chce v jarních volbách kandidovat do evropského parlamentu. A to bez ohledu na to, zda ji soud zruší či nikoliv. DS oznámila, že pokud soud vládnímu návrhu vyhoví, bude kandidovat pod hlavičkou jiné politické strany. Argumenty pro rozpuštění nejsou podle předsedy strany Tomáše Vandase validní. „Máme obavy, že zvítězí směšné argumenty vlády a my budeme vyřazeni z politické soutěže,“ uvedl. Podle Vandase jsou vládní argumenty pro zrušení DS absurdní. „Podle stejné logiky musí být zakázána sociální demokracie, v které David Rath velebil sociální politiku Adolfa Hitlera,“ tvrdil Vandas, podle něhož má DS názory, které „nejdou s dobou“ a jsou označovány za xenofobní. DS chce podle Vandase usilovat o změnu politického režimu a nastolit vládu národního socialismu. „Nikoliv násilnou volbou, ale demokratickou volbou,“ dodal. V každém případě se hodlá zúčastnit voleb do Evropského parlamentu. Argumentace, že musí být zakázány všechny politické strany, kde politici velebí fašismus či vůdce Adolfa Hitlera á racionální jádro - a nelze jej odbýt jen mávnutím ruky.
V období hospodářské krize vláda České republiky rozhodla, že koupí letenku domů 2000 cizincům, kteří přišli v důsledku hospodářské krize o práci. Cizinci, kteří využijí pomoc státu, dostanou navíc "motivační" příspěvek ve výši 500 eur (asi 14.000 korun). Stát to vyjde celkem asi na 60,7 milionu korun. Ministr vnitra Ivan Langer (ODS) novinářům řekl, že pokud by ČR opatření nepřijala, mohly by výdaje spojené s pobytem cizinců na území ČR dosáhnout až 100 milionů korun. Nejen, že by cizince bez prostředků jejich situace nutila k trestné činnosti, ale náklady na řízení, soudní výlohy a event. vazbu by daleko překročily míru nákladů současného humanitárního gesta.
Dne 12. února proběhla další manifestace za postavení Kaplického knihovny. Tentokrát se organizátoři sešli na Letné a v místě, kde měla knihovna stát složili hromadu knih ve tvaru projektované budovy pod heslem: Knihy patří do knihovny!
Ve čtvrtek 12. února se na titulní straně Mladé fronty Dnes objevil článek o tom, že sociálně demokratický politik Miroslav Mrština čerpal dotace evropské unie, které použil na přestavbu nevěstince. Jedná se o hotel Vyhlídka v Náchodě, kde svého času pobýval i ministr sociálních věcí Škromach, poslanec a dnešní senátor ČSSD.
Přišel čas, kdy se objevují první bilance ročního působení po znovuzvolení Václava Klause prezidentem. Nechme stranou průběh volby, která proběhla v režii českých poslanců. Paskvil tohoto druhu by měl jednou provždy zmizet z naší politické scény po zavedení přímé volby prezidenta. Volba V. Klause a jeho propasírování na pražský hrad byla především záležitost chladného kalkulu ODS: lepší Klaus na hradě, než poražený - a v podhradí. Zde by se daleko aktivněji mohl podílet na jejím rozložení. Za uplynulý rok se v Klausově přístupu k české i světové politice leccos změnilo. Nápadná je zvláště proměna vztahu k rodné ODS, kterou nakonec opustil a začal podporovat vznik nové pravicové strany – konkurentky ODS (6. 12. o ODS na jejím kongresu: „Tato politika není tou, se kterou jsem ODS zakládal a dlouhá léta vedl... Dovolte mi, abych z tohoto místa naposledy řekl: děkuji vám za pozornost a děkuji za těch společně prožitých téměř 18 let.“) Již před volbou prezidenta šla v kuloárech fáma, že Klaus se v druhém období začne chovat nenuceněji, nevypočitatelněji a destruktivněji, než v období prvním, protože nemá co ztratit. To se odehrává. Mnohé výroky Klause zextrémněly, je na nich patrná prohlubující se separace a neštastné, osamocené pokusy o vlastní hradní politiku. Ta je ovšem bez podpory ODS značně iluzorní. Prezident se zakopal v hradní zemljance a Topolánek se mohl konečně soustředit na jiné záležitosti, než na nálady nebo nenálady hradního pána. Přestal se s Klasem konfrontovat a hradní excesy nekomentuje. Jeho postoje se pohybují někde mezi lhostejným pohrdáním a rozčilenou lítostí. V průběhu minulého roku se dále prohluboval rozpor postojů k evropské politice. Zatím co Topolánek se dostal do značně aktivní a realistické pozice, Klaus se stal evropským kverulantem a jeho výroky – bohužel - slouží spíše pro pobavení, než pro zamyšlení (21. 11. O českém předsednictví EU: „Teď už jsou naši vládní politici natěšení, že budou v centru dění při předsednictví EU. Proto už vůbec o Lisabonské smlouvě nepřemýšlejí... To je něco, s čím já nemohu v žádném případě souhlasit.“) Určitou plochou vzájemným střetů se staly vztahy k ministrovi zahraničí a ministrovi pro životní prostředí. Schwarzenberga rozčílil, když navzdory postoje české vlády a diplomacie ostře kritizoval jednostranné vyhlášení nezávislosti jihosrbské provincie Kosovo. Dalším neurotizujícím momentem bylo odsouzení Gruzie za vyprovokování kavkazského konfliktu. (18.8.: „V odpovědnosti za vyvolání války je role gruzínského prezidenta, vlády a parlamentu neoddiskutovatelná a evidentně fatální... Nemohu se vézt na vlně, módní vlně toho, že zlatá je Gruzie a zlé Rusko.“) Šéf české diplomacie, přes jistou noblesu a zdrženlivost vůči hlavě státu, tentokrát vyzval prezidenta, aby se nejdříve poradil, než pronese zásadní výroky. Klaus podle očekávání v rozporu s vládou prohluboval své odlišné postoje k Lisabonské smlouvě a k Evropské unii. V otázce globálního oteplování si vyměnil několik ostrých výroků zejména se šéfem zelených Martinem Bursíkem. Konflikt mezi Topolánkem a Klausem nabral na síle až v září. Konflikt rozpoutala kauza dnes již bývalého poslance ODS Jana Moravy, kterého novináři nachytali, jak shání kompromitující materiály na své politické soupeře. Klaus nejdřív tuto kauzu označil za důkaz vyprázdnění politiky. Zapomněl ovšem dodat, že byl jako pragmatik bez vize jedním z prvních, kdo se po listopadu na vyprázdnění české politiky výrazně podílel. Topolánek oponoval – a poukázal na to, že tento proces začal v době, kdy došlo k propojení politiky, velkého byznysu a organizovaného zločinu. Zmínil dobu opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD z roku 1998. Nato Klaus reagoval věru přesvědčivým: „Jestli řekl výrok, že opoziční smlouva zavedla do této země nějaké nepříjemné praktiky, tak to já musím rezolutně nekonečně zásadně nesouhlasit.“ Může nesouhlasit, ale tak asi jediné, co k tomu nejen může, ale díky osobnímu ladění dokáže říci. Topolánek se do Klause pustil i těsně před prosincovým kongresem, na němž se prezident zřekl postu čestného předsedy ODS. „Dnes usiluje fakticky část ODS a možná Václav Klaus o to, aby vláda skončila,“ prohlásil premiér. Místopředsedu ODS a ministra vnitra Ivana Langra Klaus svým odchodem z ODS nepřekvapil. Na dotaz Práva k této záležitosti poznamenal: „To respektuji, jsou chvíle, kdy se dva lidé raději rozejdou, než aby žili spolu. A přesto, že se rozejdou, spolu mohou mít lepší vztahy, než když jsou spolu.“ Podle senátora Jaroslava Kubery z ODS, (který si zřejmě všimnul, že mnozí jsou z Klasových výroků šokováni či zděšeni), mohou mít lidé ke Klausovi výhrady. „Ale opravdu mu nelze upřít, že on o věcech opravdu hodně přemýšlí na rozdíl od některých, kteří se pohybují po povrchu ledovce.“ Klaus podle senátora nikdy nebude nadstranickým prezidentem, protože svojí povahou je pravicovým politikem. Někteří Klausův odchod z ODS uvítali, jeho skalní stoupenci jej však litovali a měli pocit, že je Klaus opustil.
Jeden z neobyčejně rozumných činů v tomto týdnu bylo, že Klaus podepsal zákon o zákazu otiskování odposlechů v novinách. Novináři farizejsky blekotají, že je ohrožena svoboda tisku. Přitom rozhovory jsou vykradené z policejních spisů a jsou vázány na kauzy, které nebyly došetřeny. Způsob, jakým noviny používaly záznamy odposlechů je odpudivá dvojím způsobem. První způsob ukazuje na intelektuální lenost: co je na tom za novinařinu otisknout přepis, který pořídil někdo jiný – a noviny zaplatily pouze jeho ukradení. Za druhé: mnohé noviny používaly osobní rozhovory k očerňování osob, které vůbec nebylo podložené. To, že někdo s někým, kdo v té době nebyl podezřelý z trestné činnosti, není a snad ani nebude trestný čin. Ale novináři skandalizovali i lidi, kteří se ničím neprovinili. Vůbec si přitom neuvědomují, že použít nahrávku osobního rozhovoru je hrubým narušením osobní svobody. Je to jakoby otevřeli listovní zásilku či se někomu vloupali do bytu. V demokratické společnosti musí být soukromí nedotknutelné. Již dnes se do něj pokoušejí v rámci různých bojů proti terorismu či jiných aktivit vlámat policisté, pak sociální pracovníci – a podobná verbež, ale soukromí je třeba bedlivě chránit. Jak je možné otisknout hovory někoho, kdo nebyl ani souzen – ani dokonce často ani vyšetřován! Novináři, kteří v budoucnosti ukradnou policejní záznamy, si holt budou muset dát práci a parafrázovat, popisovat, pátrat – prostě zvednou zadek ze židle a začít dělat poctivou novinařinu. Domnívá-li se někdo, že zákaz otiskování odposlechů ohrožuje svobodu tisku, pak je to buď pokrytec, podvodník nebo blázen… Jsou-li dnes zkráceny svobody jedince novináři, kteří si hrají na špatné fízly, pak zítra mohou být ukráceny další svobody každého z nás…
Dne 13. února byl podivný pátek. Ve dvanáct hodin měl pohřeb prof. Vladimír Borecký, jehož kariéru zbrzdili již od samého počátku komunisté. Musel se nejprve prokousat řadou profesí – od dělnických, přes hasiče až po studium filosofie a psychologie. Pak pracoval jako psycholog na čtvrtém pražském obvodě. Teprve po listopadu začala jeho akademická kariéra a bohatá publikační činnost. Vedle teorie tvorby, smíchu, humoru apod. se věnoval i tzv. mašíblům. Toto slovo objevil na jednom úřadě, kde byl založený šanon pro magory, blbce a šílence pod zkratkou mašíbl. Tím vzniklo nové libozvučné slovo. A Vladimír Borecký mu dokázal vdechnout život tím, že jej zabydlil řadou obzvláštníků a podivných bytostí – od psychiatrických pacientů až po vědce a politiky. Na pohřbu běžela na zdi projekce řady diapozitivů z Vladimírova života, před projevy a po nich – až do konce obřadu hrál na galerii osamělý saxofonista jazzové improvizace, což bylo neobyčejné dojemné a sugestivní. Řečníky na pohřbu byli: filosof prof. Ivo Tretera, pořadatel happeningů z šedesátých let Evžen Brikcius a kybernetik Ivan Havel. Ve třináct hodin poté v téže velké obřadní síni proběhlo rozloučení s prof. PhDr. Jarmilou Skalkovou, která byla jedna z mála členek korespondentek ČSAV a zasvětila život pedagogice a metodologii vědy. S ní odchází kus klasické pedagogiky a generace s vysoce kontroverzním životem, přesvědčením, ale pojetím vědy. Dva pohřby za sebou – to se doufám již nikdy nebude opakovat….
Tak zvaný NERV – ekonomický poradní orgán vlády pro období krize představil balíček opatření, který vláda v pondělí schválila a předložila jej veřejnosti. Sociální demokraté jej okamžitě napadli, komunisté již v neděli navrhli zadlužit stát (to je věru geniální recept, zvláště když neřekli proč, na co a do jaké míry, tedy kolik). Pohled na levici představuje dost tristní pohled. Vládne intelektuální ochablost, ztrácí se inteligentní kritická opozice – a co zůstává je jen ubohá a neodůvodněná chaotická řada napadání vládní politiky bez schopnosti podat něco pozitivního. Podrážděně reagovali i odbory, jejichž předseda Štech je senátor za ČSSD, což lze považovat za naprostý politický paskvil. V novém balíčku je navrhováno:
Opatření, která chce vláda prosadit ve Sněmovně
Podpora podnikání a soukromých investic:
- motivovat zárukami banky, aby půjčovaly podnikům
- snížit zálohy na daně z příjmu firem i živnostníků
- uvolnit pravidla pro tvorbu daňově uznaných rezerv
- zrychlit odpisy v 1. a 2. skupině
- zrychlit vracení DPH
- možnost odepsat si jednorázově drobný majetek za 60 000 Kč
Podpora zaměstnanosti a dopravní obslužnosti:
- zavést slevu na sociálním pojištění
- podporovat dopravu v regionech
- získat co nejvíce peněz z EU na podporu regionů
Podpora exportu, obnova a posílení úvěrových linek:
- kapitálově posílit státní banky - exportní banku, záruční a rozvojovou banku a EGAP
- akceptovat širší vějíř zástav ze strany ČNB
- zvážit zavedení částečné garance provozních úvěrů
- zrychlit odepisování klasifikovaných pohledávek
Podpora restrukturalizace a insolvenčních procesů:
- zajistit insolvenční řízení v koncernu, omezení zápočtů v insolvenci
- garantovat půjčky podnikům v reorganizaci
- zjednodušit pravidla pro oddlužení
- zavést povinnost uvádět roční úrok u spotřebních úvěrů
Zrychlit výdaje do:
- zateplování veřejných budov a panelových domů
- energetických úspor domácností
- oprav silnic a dopravních staveb
Podpora školství a vzdělávání
Jak je vidět, balíček obsahuje některá populistická opatření. Opatření vlády však nemají vést k nárůstu obrovských výdajů státu, protože Topolánek nechce stát dále zadlužovat.
Z neděle na pondělí začal opět padat sníh. Předpovědi hovoří o tom, že teploty mají v následujících dnech klesnout až na řadu stupňů pod nulou.
V úterý 16. února sněmovna schválila vydání dluhopisů v hodnotě 200 miliónů eur, tedy v přepočtu 5,58 miliardy korun, jež mají pomoci ekonomice Lotyšska, které tvrdě zasáhla ekonomická krize. Peníze, které Česko prodejem obligací získá, půjčí Lotyšsku formou sedmileté bezúročné půjčky. Vládní návrh podpořili i zástupci opoziční ČSSD, projednával se ve zrychleném řízení. Půjčka má být výrazem solidarity s zeměmi EU, které se dostaly do finanční krize.
Dne 17. 2. v Hulíně došlo ke srážce dvou škodovek, řidička fabie nehodu nepřežila. „Operační důstojník kroměřížské policie sdělil, že na silnici mezi Kroměříží a Hulínem se dostalo osobní auto Škoda Fabia do smyku a zadní částí narazilo do protijedoucího vozu Škoda Octavia,“ doplnila okresní policejní mluvčí Blanka Králová. K této zprávě běží na webu reklama na koupi automobilu Škoda. Je na vyobrazen tahač, který veze obrovský náklad těchto automobilů. Simply clever!
Profesor Paul Davies z Arizonské univerzity tvrdí, že planeta Země může být hostitelem „zvláštního života“, který má s tím pozemským, jak jej známe, pramálo společného. Tento „stínový život“, jak jej nazývá, může existovat v jedovatých arsenových jezerech nebo ve vroucích hydrotermálních oblastech moří. Paul Davies vyzval vědce k „misi na Zemi“. Označuje tak pátrání po životních projevech neznámých druhů v neprozkoumaných oblastech. „Stínový život“ může být přítomen i mezi námi, jenom jsme jej zatím neobjevili. „Abychom hledali cizí organismy, nemusíme cestovat na jiné planety. Můžeme je mít pod nosem - nebo dokonce přímo v něm,“ vysvětlil Davies na konferenci Americké asociace pro rozvoj vědy (AAAS) v Chicagua dodal: „Je docela rozumné očekávat, že najdeme stínovou biosféru zde na Zemi. Nikdo se však neobtěžoval ji hledat. Cena přitom není vysoká - šlo by jen o zlomek toho, co se vydává za pátrání po mimozemských civilizacích. Paul Davies se domnívá, že život na zemi vznikl víckrát. Organismy vzniklé odlišnou genezí mohly přežít až do současnosti bez toho, aniž by si jich kdokoli všiml. Jejich životní projevy se mohou od běžných organismů zcela odlišovat, a jsou tak zcela přehlíženy. K této zprávě lze dodat, že Paul Davis dospěl k tomu, co bylo možné před řadou let číst v Bradburyho povídkách, kde se prolínání světů na této planetě vyskytuje již dávno. Ničil novi sub sole…
Ve čtvrtek 19. 2. prezident Klaus přednesl projev na půdě Evropského parlamentu, který vzbudil kontroverzní reakce – na jedné straně nadšený souhlas části evropských poslanců, na straně druhé bučení a odchod části poslanců ze sálu. Komické bylo, že část odešla v okamžiku, kdy Klaus mluvil o tom, že v Evropském parlamentě je nepřípustná opozice a názorová diskuse. Projev byl pozoruhodně populistický a současně zřejmě urážlivý pro ty, kteří zasedají v evropském parlamentě v dobré víře, že slouží Evropě. Mnozí ovšem tuší že Klaus je obviňuje z kryptokomunistických manýr – a to může být pro ně pohoršující. Klaus možná měl volit trochu jinou rétoriku, nemluvit obecně o EU, ale o tom, jak fungování EU a Lisabonskou smlouvu prožívají země na Východě, jaké pocity v nich EU vyvolává – a klást otázku, jestli si EU uvědomuje, jaké prizma mají země, které prošly totalitou, tedy jak se dívají na některá rozhodnutí evropského společenství….. Evropští levicoví šašci jako rudý Daniel Cohn-Bendit, vůdce studentské levice při pařížských událostech v r. 1968, jsou ovšem pohoršeni Klausovými kritickými výroky, protože si užívají prebend a anonymně, prostřednictvím řady předpisů a nařízení, vládnou nad národy a státy. Pohoršuje je možná i požadavek vrátit některé pravomoci na národní úroveň… Právě těmto papírovým šaškům a novým mocipánům z Bruselu byl zřejmě adresována řada Klausových kritických poznámek. Zde je celý text projevu:
Pane předsedo, vážení poslanci a poslankyně,
za možnost vystoupit v Evropském parlamentu, v jedné z klíčových institucí Evropské unie, bych vám chtěl hned v úvodu poděkovat. Byl jsem zde sice již několikrát, ale ještě nikdy jsem neměl příležitost promluvit na plenárním zasedání. Dnešní příležitosti si proto vážím. Volení zástupci 27 zemí s velmi pestrým spektrem politických názorů a postojů jsou unikátním auditoriem, stejně jako je - již více než půl století - unikátním a v podstatě revolučním experimentem sama Evropská unie se svým pokusem udělat rozhodování v Evropě lepší tím, že se jeho významná část přesune z jednotlivých států do celoevropských institucí.
Přicházím sem mezi vás z hlavního města České republiky, z Prahy, z historického centra české státnosti, z jednoho z důležitých míst rozvoje evropského myšlení, evropské kultury, evropské civilizace. Přicházím k vám jako představitel českého státu, který byl ve svých nejrůznějších proměnách vždy součástí evropských dějin, státu, který se mnohokrát přímo a významně na jejich utváření podílel a který se na nich chce podílet i dnes.
Český prezident k vám z tohoto místa promluvil naposledy před devíti roky. Byl to můj předchůdce ve funkci, Václav Havel, a bylo to čtyři roky před naším přistoupením k Evropské unii. Před několika týdny zde vystoupil i předseda české vlády, Mirek Topolánek, tentokráte již jako premiér země předsedající Radě Evropské unie. Ve svém projevu se zaměřil na konkrétní témata vycházející z priorit českého předsednictví i na aktuální problémy, kterým země Evropské unie v současnosti čelí.
To mi umožňuje promluvit k vám s tématy, která jsou o jeden stupeň obecnosti výše, pohovořit o věcech, které možná na první pohled nejsou tak dramatické jako cesty k řešení dnešní ekonomické krize, jako rusko-ukrajinský konflikt o plyn nebo jako situace v Gaze. Pro rozvoj evropského integračního projektu však - podle mého názoru - mají zcela zásadní význam.
Za necelé tři měsíce si bude Česká republika připomínat již páté výročí svého přistoupení k unii. Bude si ho připomínat důstojně. Bude si ho připomínat jako země, ve které - na rozdíl od některých jiných nových členských zemí - není pociťováno zklamání z nesplněných očekávání spojených s naším členstvím. Není to žádné překvapení a má to racionální výklad.
Naše očekávání byla realistická. Dobře jsme věděli, že vstupujeme do společenství vytvořeného a utvářeného lidmi, nikoli do jakési ideální konstrukce, vybudované bez autentických lidských zájmů, vizí, názorů, idejí. Zájmy, stejně jako ideje lze v Evropské unii nalézt na každém kroku a nemůže to být jinak.
Vstup do unie jsme na straně jedné interpretovali jako vnější potvrzení toho, že jsme se poměrně rychle, v průběhu necelých patnácti let od pádu komunismu opět stali standardní evropskou zemí. Na straně druhé jsme považovali (a považujeme i dnes) možnost svého aktivního podílení se na evropském integračním procesu za příležitosti využívat výhod již vysoce integrované Evropy a zároveň tento proces podle svých představ spoluutvářet.
Za vývoj v Evropské unii cítíme svůj díl odpovědnosti a právě s tímto vědomím přistupujeme k našemu předsednictví Radě Evropské unie. Jsem přesvědčen, že prvních šest týdnů našeho předsednictví náš zodpovědný přístup přesvědčivě demonstruje.
I na tomto fóru bych chtěl zcela jednoznačně a - pro ty z vás, kteří to buď nevědí, nebo to vědět nechtějí - velmi zřetelně a nahlas zopakovat své přesvědčení, že pro nás vstup do Evropské unie neměl a nemá alternativu a že v naší zemi neexistuje žádná relevantní politická síla, která by tento výrok mohla či chtěla zpochybňovat.
Proto se nás nepříjemně dotýkají v poslední době zesilující a množící se útoky na naši adresu, které jsou založeny na ničím neopodstatněném předpokladu, že Češi hledají jiné integrační seskupení než to, kterého se před pěti lety stali členy. Není tomu tak.
Občané České republiky vycházejí z toho, že evropská integrace má potřebné a důležité poslání. Chápou ho - při jistém zobecnění - následujícím způsobem:
- je to odstraňování zbytečných a pro lidskou svobodu a prosperitu kontraproduktivních bariér pohybu lidí, zboží a služeb, idejí, politických filozofií, světonázorů, kulturních schémat, vzorců chování, které se v průběhu historie z nejrůznějších důvodů utvořily mezi jednotlivými evropskými státy;
- a je to společná péče o veřejné statky existující na úrovni kontinentu čili o takové projekty, které není možné účinně realizovat na bázi bilaterálního vyjednávání dvou (či několika) sousedních evropských zemí.
Úsilí o uskutečnění těchto dvou záměrů - odstraňování bariér i racionální výběr toho, co se má řešit na úrovni celého kontinentu - není a ani nebude nikdy ukončeno. Různé bariéry a překážky nadále přetrvávají a rozhodování na úrovni Bruselu je jistě více, než by bylo optimální. Určitě je ho tam více, než lidé žijící v jednotlivých evropských zemích požadují.
Jste si toho, páni poslanci a paní poslankyně, jistě vědomi i vy. Spíše jako řečnickou otázku se proto ptám, zda jste si - při každém svém hlasování - jisti, že rozhodujete o věci, o které je nutno rozhodovat právě v tomto sále, a ne blíže k občanovi, tedy uvnitř jednotlivých evropských států?
V politicky korektní rétorice současnosti bývají zmiňovány i některé další možné efekty evropské integrace, ale ty jsou spíše druhotné a zástupné. Jsou to navíc spíše ambice profesionálních politiků a lidí s nimi spojených než zájmy normálních občanů členských států.
Řekl-li jsem, že pro nás členství v Evropské unii žádnou alternativu nemělo a nemá, jde jen o polovinu toho, co je třeba říci. Druhou polovinou je zcela logické tvrzení, že metody a formy evropské integrace naopak řadu možných a legitimních variant mají, stejně jako je měly v celém posledním půlstoletí. Historie nekončí.
Považovat status quo, v dnešní době existující institucionální uspořádání EU, za navždy nekritizovatelné dogma, je omyl, který se bohužel stále více šíří, ač je v naprostém rozporu jak s racionálním uvažováním, tak s celou, více než dvě tisíciletí trvající historií vývoje evropské civilizace. Stejným omylem je apriorně postulovaný, a proto stejně nekritizovatelný předpoklad o jedné jediné možné a správné budoucnosti vývoje Evropské unie, kterou je "ever-closer Union", neboli postup ke stále hlubší politické integraci členských zemí.
Ani existující stav, ani postulát nespornosti přínosu nepřetržitého prohlubování integrace pro žádného evropského demokrata nezpochybnitelné nejsou, respektive by být neměly. Jejich vynucování těmi, kteří považují sami sebe - řečeno se slavným českým spisovatelem Milanem Kunderou - za "majitele klíčů" evropské integrace, není možné akceptovat. Navíc je zřejmé, že to či ono institucionální uspořádání Evropské unie není cílem samo o sobě, ale že je prostředkem k dosažení cílů skutečných. Těmi není nic jiného než lidská svoboda a takové ekonomické uspořádání, které přináší prosperitu. Tím je tržní ekonomika.
To si jistě přejí občané všech členských zemí, ale v průběhu dvaceti let od pádu komunismu se opakovaně přesvědčuji o tom, že si to silněji přejí a více se o to obávají ti, kteří velkou část dvacátého století prožívali nesvobodu a potýkali se s nefunkční centrálně plánovanou, státem organizovanou ekonomikou. Tito lidé jsou - zcela zákonitě - citlivější a vnímavější na jakékoli jevy a tendence, které míří jinam než ke svobodě a prosperitě. Patří k nim i občané České republiky. Dnešní systém rozhodování v Evropské unii je něčím jiným než historií prověřenou a v historii osvědčenou klasickou parlamentní demokracií. V obvyklém parlamentním systému je část podporující vládu a část opoziční, ale to v Evropském parlamentu není. Zde je prosazována alternativa jen jedna a kdo uvažuje o alternativě jiné, je považován za odpůrce evropské integrace.
V naší části Evropy jsme ještě nedávno žili v politickém systému, kde byla jakákoli alternativa nepřípustná, a kde proto žádná parlamentní opozice neexistovala. Získali jsme trpkou zkušenost, že tam, kde není opozice, ztrácí se svoboda. Politické alternativy proto existovat musí.
A nejen to. Vztah občana té či oné členské země a představitele unie není standardním vztahem voliče a politika, který jej reprezentuje. Mezi občany a představiteli unie je navíc vzdálenost (a to nejenom v zeměpisném slova smyslu), která je podstatně větší, než je tomu uvnitř jednotlivých členských zemí.
Označuje se to různými termíny - demokratický deficit, ztráta demokratické accountability, rozhodování nevolených, ale vyvolených, byrokratizace rozhodování apod. Návrhy na změnu dnešního stavu - obsažené v zamítnuté Evropské ústavě či od ní fakticky málo odlišné Lisabonské smlouvě - by tento defekt ještě zvětšovaly. Při neexistenci evropského demos - evropského lidu - není řešením tohoto defektu ani eventuální posilování role Evropského parlamentu. To by tento problém naopak zesilovalo a vedlo by to k ještě většímu pocitu odcizení občanů evropských zemí od unijních institucí.
Řešením není ani přitápění pod "tavícím kotlem" dosavadního typu evropské integrace, ani potlačování role členských států pod heslem nové multikulturní a multinacionální evropské občanské společnosti. To jsou pokusy, které v minulosti vždy selhaly, neboť nebyly projevem přirozeného historického vývoje.
Obávám se, že pokusy integraci dále urychlovat a prohlubovat a rozhodování o podmínkách života občanů členských zemí ve stále větší míře posouvat na evropskou úroveň, mohou svými důsledky ohrozit všechno pozitivní, co bylo za poslední půlstoletí v Evropě dosaženo. Nepodceňujme proto obavy občanů mnoha členských zemí, že se o jejich záležitostech opět rozhoduje jinde a bez nich a že je jejich možnost toto rozhodování ovlivnit jen velmi omezená.
Za svůj úspěch dosud vděčila Evropská unie mimo jiné i tomu, že názor a hlasy každé členské země měl při hlasování stejnou váhu a nemohl být oslyšen. Nedopusťme vznik situace, ve které by občané členských zemí žili s rezignovaným pocitem, že projekt Evropské unie není jejich projektem, že se vyvíjí jinak, než si přejí, a že jsou pouze nuceni se mu podřizovat. Velmi snadno a velmi rychle bychom se ocitli zpět v dobách, o nichž jsme si zvykli říkat, že už dávno patří minulosti.
To úzce souvisí i s otázkou prosperity. Je třeba otevřeně říci, že je dnešní ekonomický systém EU systémem potlačovaného trhu a nepřetržitého posilování centrálního řízení ekonomiky. Přestože nám dějiny více než dostatečně ukázaly, že tímto směrem cesta nevede, my dnes tímto směrem opět jdeme.
Míra omezení spontaneity tržních procesů a míra politické reglementace nepřetržitě narůstají. K tomuto vývoji v období posledních měsíců přispívá i mylné interpretování příčin dnešní finanční a ekonomické krize, jako by ji způsobil trh, zatímco skutečnou příčinou je pravý opak - způsobilo ji politické manipulování trhu. Znovu je třeba připomenout historickou zkušenost naší části Evropy a poučení, které jsme si z této zkušenosti odnesli.
Mnozí z vás znají jméno francouzského ekonoma Frederika Bastiata a jeho slavnou Petici výrobců svíček, která se stala známým a dnes už kanonickým učebnicovým textem ukazujícím absurditu politického vměšování se do ekonomiky.
Dne 14. listopadu 2008 Evropská komise vyslyšela skutečnou, nikoli Bastiatovu fiktivní petici výrobců svíček a na svíčky dovážené z Číny uvalila 66procentní clo. Nevěřil bych, že se 160 let starý literární esej může stát realitou, ale je tomu tak. Nezbytným důsledkem rozsáhlého zavádění takových opatření je ekonomické zaostávání Evropy a zpomalování, ne-li dokonce zastavování ekonomického růstu. Řešení je jen a jedině v liberalizaci a deregulaci evropské ekonomiky.
Toto všechno říkám z pocitu odpovědnosti o demokratickou a prosperující budoucnost Evropy. Snažím se připomenout základní principy, na kterých je již staletí či tisíciletí budována evropská civilizace. Principy, jejichž platnost je nadčasová a univerzální, a které by proto měly platit i v současné Evropské unii. Jsem přesvědčen, že si občané jednotlivých členských zemí svobodu, demokracii a hospodářskou prosperitu přejí.
Zřejmě nejdůležitější pro tuto chvíli je požadavek, aby svobodná diskuse o těchto věcech nebyla považována za útok na samotnou myšlenku evropské integrace. Vždycky jsem si myslel, že smět o těchto vážných otázkách diskutovat, být slyšen, hájit prostor každého k prezentaci jiného než "jediného správného názoru" - byť s ním třeba nesouhlasíme - je právě ona demokracie, která nám byla po čtyři desetiletí odpírána.
My, kteří jsme si nedobrovolnou zkušeností převážné části svých životů ověřili, že svobodná výměna názorů a idejí jsou základní podmínkou zdravé demokracie, věříme, že tato podmínka bude ctěna a respektována i v budoucnu. Je příležitostí a nezastupitelnou metodou, jak udělat Evropskou unii svobodnější, demokratičtější a více prosperující.
za možnost vystoupit v Evropském parlamentu, v jedné z klíčových institucí Evropské unie, bych vám chtěl hned v úvodu poděkovat. Byl jsem zde sice již několikrát, ale ještě nikdy jsem neměl příležitost promluvit na plenárním zasedání. Dnešní příležitosti si proto vážím. Volení zástupci 27 zemí s velmi pestrým spektrem politických názorů a postojů jsou unikátním auditoriem, stejně jako je - již více než půl století - unikátním a v podstatě revolučním experimentem sama Evropská unie se svým pokusem udělat rozhodování v Evropě lepší tím, že se jeho významná část přesune z jednotlivých států do celoevropských institucí.
Přicházím sem mezi vás z hlavního města České republiky, z Prahy, z historického centra české státnosti, z jednoho z důležitých míst rozvoje evropského myšlení, evropské kultury, evropské civilizace. Přicházím k vám jako představitel českého státu, který byl ve svých nejrůznějších proměnách vždy součástí evropských dějin, státu, který se mnohokrát přímo a významně na jejich utváření podílel a který se na nich chce podílet i dnes.
Český prezident k vám z tohoto místa promluvil naposledy před devíti roky. Byl to můj předchůdce ve funkci, Václav Havel, a bylo to čtyři roky před naším přistoupením k Evropské unii. Před několika týdny zde vystoupil i předseda české vlády, Mirek Topolánek, tentokráte již jako premiér země předsedající Radě Evropské unie. Ve svém projevu se zaměřil na konkrétní témata vycházející z priorit českého předsednictví i na aktuální problémy, kterým země Evropské unie v současnosti čelí.
To mi umožňuje promluvit k vám s tématy, která jsou o jeden stupeň obecnosti výše, pohovořit o věcech, které možná na první pohled nejsou tak dramatické jako cesty k řešení dnešní ekonomické krize, jako rusko-ukrajinský konflikt o plyn nebo jako situace v Gaze. Pro rozvoj evropského integračního projektu však - podle mého názoru - mají zcela zásadní význam.
Za necelé tři měsíce si bude Česká republika připomínat již páté výročí svého přistoupení k unii. Bude si ho připomínat důstojně. Bude si ho připomínat jako země, ve které - na rozdíl od některých jiných nových členských zemí - není pociťováno zklamání z nesplněných očekávání spojených s naším členstvím. Není to žádné překvapení a má to racionální výklad.
Naše očekávání byla realistická. Dobře jsme věděli, že vstupujeme do společenství vytvořeného a utvářeného lidmi, nikoli do jakési ideální konstrukce, vybudované bez autentických lidských zájmů, vizí, názorů, idejí. Zájmy, stejně jako ideje lze v Evropské unii nalézt na každém kroku a nemůže to být jinak.
Vstup do unie jsme na straně jedné interpretovali jako vnější potvrzení toho, že jsme se poměrně rychle, v průběhu necelých patnácti let od pádu komunismu opět stali standardní evropskou zemí. Na straně druhé jsme považovali (a považujeme i dnes) možnost svého aktivního podílení se na evropském integračním procesu za příležitosti využívat výhod již vysoce integrované Evropy a zároveň tento proces podle svých představ spoluutvářet.
Za vývoj v Evropské unii cítíme svůj díl odpovědnosti a právě s tímto vědomím přistupujeme k našemu předsednictví Radě Evropské unie. Jsem přesvědčen, že prvních šest týdnů našeho předsednictví náš zodpovědný přístup přesvědčivě demonstruje.
I na tomto fóru bych chtěl zcela jednoznačně a - pro ty z vás, kteří to buď nevědí, nebo to vědět nechtějí - velmi zřetelně a nahlas zopakovat své přesvědčení, že pro nás vstup do Evropské unie neměl a nemá alternativu a že v naší zemi neexistuje žádná relevantní politická síla, která by tento výrok mohla či chtěla zpochybňovat.
Proto se nás nepříjemně dotýkají v poslední době zesilující a množící se útoky na naši adresu, které jsou založeny na ničím neopodstatněném předpokladu, že Češi hledají jiné integrační seskupení než to, kterého se před pěti lety stali členy. Není tomu tak.
Občané České republiky vycházejí z toho, že evropská integrace má potřebné a důležité poslání. Chápou ho - při jistém zobecnění - následujícím způsobem:
- je to odstraňování zbytečných a pro lidskou svobodu a prosperitu kontraproduktivních bariér pohybu lidí, zboží a služeb, idejí, politických filozofií, světonázorů, kulturních schémat, vzorců chování, které se v průběhu historie z nejrůznějších důvodů utvořily mezi jednotlivými evropskými státy;
- a je to společná péče o veřejné statky existující na úrovni kontinentu čili o takové projekty, které není možné účinně realizovat na bázi bilaterálního vyjednávání dvou (či několika) sousedních evropských zemí.
Úsilí o uskutečnění těchto dvou záměrů - odstraňování bariér i racionální výběr toho, co se má řešit na úrovni celého kontinentu - není a ani nebude nikdy ukončeno. Různé bariéry a překážky nadále přetrvávají a rozhodování na úrovni Bruselu je jistě více, než by bylo optimální. Určitě je ho tam více, než lidé žijící v jednotlivých evropských zemích požadují.
Jste si toho, páni poslanci a paní poslankyně, jistě vědomi i vy. Spíše jako řečnickou otázku se proto ptám, zda jste si - při každém svém hlasování - jisti, že rozhodujete o věci, o které je nutno rozhodovat právě v tomto sále, a ne blíže k občanovi, tedy uvnitř jednotlivých evropských států?
V politicky korektní rétorice současnosti bývají zmiňovány i některé další možné efekty evropské integrace, ale ty jsou spíše druhotné a zástupné. Jsou to navíc spíše ambice profesionálních politiků a lidí s nimi spojených než zájmy normálních občanů členských států.
Řekl-li jsem, že pro nás členství v Evropské unii žádnou alternativu nemělo a nemá, jde jen o polovinu toho, co je třeba říci. Druhou polovinou je zcela logické tvrzení, že metody a formy evropské integrace naopak řadu možných a legitimních variant mají, stejně jako je měly v celém posledním půlstoletí. Historie nekončí.
Považovat status quo, v dnešní době existující institucionální uspořádání EU, za navždy nekritizovatelné dogma, je omyl, který se bohužel stále více šíří, ač je v naprostém rozporu jak s racionálním uvažováním, tak s celou, více než dvě tisíciletí trvající historií vývoje evropské civilizace. Stejným omylem je apriorně postulovaný, a proto stejně nekritizovatelný předpoklad o jedné jediné možné a správné budoucnosti vývoje Evropské unie, kterou je "ever-closer Union", neboli postup ke stále hlubší politické integraci členských zemí.
Ani existující stav, ani postulát nespornosti přínosu nepřetržitého prohlubování integrace pro žádného evropského demokrata nezpochybnitelné nejsou, respektive by být neměly. Jejich vynucování těmi, kteří považují sami sebe - řečeno se slavným českým spisovatelem Milanem Kunderou - za "majitele klíčů" evropské integrace, není možné akceptovat. Navíc je zřejmé, že to či ono institucionální uspořádání Evropské unie není cílem samo o sobě, ale že je prostředkem k dosažení cílů skutečných. Těmi není nic jiného než lidská svoboda a takové ekonomické uspořádání, které přináší prosperitu. Tím je tržní ekonomika.
To si jistě přejí občané všech členských zemí, ale v průběhu dvaceti let od pádu komunismu se opakovaně přesvědčuji o tom, že si to silněji přejí a více se o to obávají ti, kteří velkou část dvacátého století prožívali nesvobodu a potýkali se s nefunkční centrálně plánovanou, státem organizovanou ekonomikou. Tito lidé jsou - zcela zákonitě - citlivější a vnímavější na jakékoli jevy a tendence, které míří jinam než ke svobodě a prosperitě. Patří k nim i občané České republiky. Dnešní systém rozhodování v Evropské unii je něčím jiným než historií prověřenou a v historii osvědčenou klasickou parlamentní demokracií. V obvyklém parlamentním systému je část podporující vládu a část opoziční, ale to v Evropském parlamentu není. Zde je prosazována alternativa jen jedna a kdo uvažuje o alternativě jiné, je považován za odpůrce evropské integrace.
V naší části Evropy jsme ještě nedávno žili v politickém systému, kde byla jakákoli alternativa nepřípustná, a kde proto žádná parlamentní opozice neexistovala. Získali jsme trpkou zkušenost, že tam, kde není opozice, ztrácí se svoboda. Politické alternativy proto existovat musí.
A nejen to. Vztah občana té či oné členské země a představitele unie není standardním vztahem voliče a politika, který jej reprezentuje. Mezi občany a představiteli unie je navíc vzdálenost (a to nejenom v zeměpisném slova smyslu), která je podstatně větší, než je tomu uvnitř jednotlivých členských zemí.
Označuje se to různými termíny - demokratický deficit, ztráta demokratické accountability, rozhodování nevolených, ale vyvolených, byrokratizace rozhodování apod. Návrhy na změnu dnešního stavu - obsažené v zamítnuté Evropské ústavě či od ní fakticky málo odlišné Lisabonské smlouvě - by tento defekt ještě zvětšovaly. Při neexistenci evropského demos - evropského lidu - není řešením tohoto defektu ani eventuální posilování role Evropského parlamentu. To by tento problém naopak zesilovalo a vedlo by to k ještě většímu pocitu odcizení občanů evropských zemí od unijních institucí.
Řešením není ani přitápění pod "tavícím kotlem" dosavadního typu evropské integrace, ani potlačování role členských států pod heslem nové multikulturní a multinacionální evropské občanské společnosti. To jsou pokusy, které v minulosti vždy selhaly, neboť nebyly projevem přirozeného historického vývoje.
Obávám se, že pokusy integraci dále urychlovat a prohlubovat a rozhodování o podmínkách života občanů členských zemí ve stále větší míře posouvat na evropskou úroveň, mohou svými důsledky ohrozit všechno pozitivní, co bylo za poslední půlstoletí v Evropě dosaženo. Nepodceňujme proto obavy občanů mnoha členských zemí, že se o jejich záležitostech opět rozhoduje jinde a bez nich a že je jejich možnost toto rozhodování ovlivnit jen velmi omezená.
Za svůj úspěch dosud vděčila Evropská unie mimo jiné i tomu, že názor a hlasy každé členské země měl při hlasování stejnou váhu a nemohl být oslyšen. Nedopusťme vznik situace, ve které by občané členských zemí žili s rezignovaným pocitem, že projekt Evropské unie není jejich projektem, že se vyvíjí jinak, než si přejí, a že jsou pouze nuceni se mu podřizovat. Velmi snadno a velmi rychle bychom se ocitli zpět v dobách, o nichž jsme si zvykli říkat, že už dávno patří minulosti.
To úzce souvisí i s otázkou prosperity. Je třeba otevřeně říci, že je dnešní ekonomický systém EU systémem potlačovaného trhu a nepřetržitého posilování centrálního řízení ekonomiky. Přestože nám dějiny více než dostatečně ukázaly, že tímto směrem cesta nevede, my dnes tímto směrem opět jdeme.
Míra omezení spontaneity tržních procesů a míra politické reglementace nepřetržitě narůstají. K tomuto vývoji v období posledních měsíců přispívá i mylné interpretování příčin dnešní finanční a ekonomické krize, jako by ji způsobil trh, zatímco skutečnou příčinou je pravý opak - způsobilo ji politické manipulování trhu. Znovu je třeba připomenout historickou zkušenost naší části Evropy a poučení, které jsme si z této zkušenosti odnesli.
Mnozí z vás znají jméno francouzského ekonoma Frederika Bastiata a jeho slavnou Petici výrobců svíček, která se stala známým a dnes už kanonickým učebnicovým textem ukazujícím absurditu politického vměšování se do ekonomiky.
Dne 14. listopadu 2008 Evropská komise vyslyšela skutečnou, nikoli Bastiatovu fiktivní petici výrobců svíček a na svíčky dovážené z Číny uvalila 66procentní clo. Nevěřil bych, že se 160 let starý literární esej může stát realitou, ale je tomu tak. Nezbytným důsledkem rozsáhlého zavádění takových opatření je ekonomické zaostávání Evropy a zpomalování, ne-li dokonce zastavování ekonomického růstu. Řešení je jen a jedině v liberalizaci a deregulaci evropské ekonomiky.
Toto všechno říkám z pocitu odpovědnosti o demokratickou a prosperující budoucnost Evropy. Snažím se připomenout základní principy, na kterých je již staletí či tisíciletí budována evropská civilizace. Principy, jejichž platnost je nadčasová a univerzální, a které by proto měly platit i v současné Evropské unii. Jsem přesvědčen, že si občané jednotlivých členských zemí svobodu, demokracii a hospodářskou prosperitu přejí.
Zřejmě nejdůležitější pro tuto chvíli je požadavek, aby svobodná diskuse o těchto věcech nebyla považována za útok na samotnou myšlenku evropské integrace. Vždycky jsem si myslel, že smět o těchto vážných otázkách diskutovat, být slyšen, hájit prostor každého k prezentaci jiného než "jediného správného názoru" - byť s ním třeba nesouhlasíme - je právě ona demokracie, která nám byla po čtyři desetiletí odpírána.
My, kteří jsme si nedobrovolnou zkušeností převážné části svých životů ověřili, že svobodná výměna názorů a idejí jsou základní podmínkou zdravé demokracie, věříme, že tato podmínka bude ctěna a respektována i v budoucnu. Je příležitostí a nezastupitelnou metodou, jak udělat Evropskou unii svobodnější, demokratičtější a více prosperující.
Žádné komentáře:
Okomentovat